"Vůle je jedinou branou, kudy může do nás vniknout hřích; jiné brány není."

     Páter Pius z Pietrelciny (1887 - 1968)

Páter Pius (vlastním jménem Francesco Forgione) se narodil se 25.května 1887 v Pietrelcině, u Beneventa v jižní Itálii. 22. ledna 1903 vstoupil do noviciátu kapucínů a přijal řeholní jméno Pius. 22.1.1904 skládá první řeholní sliby, 22.1.1907 pak věčné sliby. Mezitím si doplnil středoškolská studia a začal studovat filozofii a teologii. V tomto období se objevily jeho zdravotní problémy. Přepadaly ho náhlé horečnaté stavy, při kterých stoupající rtuť trhala normální teploměry (při použití koupelnového teploměru mu naměřili teplotu 48 °C). Záhadné horečnaté stavy stejně náhle přestávaly. Vyčerpaný a vyhublý bratr Pio trávil celé měsíce doma u rodičů.

Roku 1915 vstoupila Itálie do války. Páter Pius píše: "Hrůzy války mi vrtají mozek... Myslím, že už dále nemohu...". Modlil se, obětoval se Bohu pro lásku... 20.září 1915 dostal tzv. neviditelná stigmata. Pobýval tehdy na vinici u rodičů v malé slaměné chýšce, kterou si tam udělal pro chvíle modlitby a studia. Nebylo vidět rány, ale cítil bolest, jakoby měl proražené ruce, nohy a bok. ..
          Z jeho dopisu z roku 1918: "Bože, od té doby přešlo už dvacet roků... Viděl jsem ty hořké slzy, kterými jsem jako chlapec smáčíval své polštáře... Přál jsem si raději zemřít než nejít za tím hlasem... za tvým hlasem..." Musel však zápasit se svou lidskou přirozeností. Psal: "...cítil jsem, jak se ve mně bijí dvě síly a trhají mi srdce. Svět mě chtěl pro sebe a Bůh mě volal žít novým životem... Ale kde jenom vzít sílu odporovat tomuto světu, který není tvým?... Pak jsi přišel ty, podal jsi mi svou ruku a dovedl mě tam, kam jsi mě volal."
          5. srpna 1918 zpovídal páter Pius chlapce-aspiranty. Najednou uviděl před svým duchovním zrakem tajemnou osobnost. Zmocnila se ho přitom veliká hrůza. Svému duchovnímu opatrovníkovi napsal: "Osobnost měla v rukou cosi jako dlouhatánské kopí s ostrým hrotem a z hrotu sršel oheň. Všechno se odehrálo v jediném okamžiku - osobnost mi vši silou vrazila kopí do duše... Taktak jsem mohl zanaříkat, cítil jsem, že umírám... Chlapec, kterého jsem právě zpovídal, jsem poslal pryč, bylo mi tak zle, že jsem nebyl schopen zpovídat. A tato muka šla se mnou stále až do 7.srpna... Rána je v hloubi duše, stále je otevřená a stále bolí..."
          20.září 1918 dostává páter Pius viditelná stigmata. V říjnu 1918 píše svému zpovědníkovi: "Jak jen Vám to na Vaši žádost vysvětlit, jak vůbec došlo k mému ukřižování? Můj Bože, jak se cítím zmatený a malý, když mám vyjevit, co jsi uskutečnil na tomto bídném stvoření... Bylo to ráno 20.září. Modlil jsem se po mši svaté na chóru. Tu se mě zmocnilo cosi nevýslovného, jako když člověk odpočívá, cosi jako sladký sen. Tělo a duše se ocitly ve stavu nepopsatelného pokoje. I okolo mě všechno hluboce mlčelo. Cítil jsem hluboký, hluboký mír a současně jsem byl ochoten dát Bohu všechno, úplně všechno, ba přijmout ještě i vlastní zničení. Toto vše se odehrávalo najednou, jakoby bleskem... Byl jsem před tajemnou osobností. Podobala se té, kterou jsem viděl 5.srpna večer. Lišila se od té jenom tím, že jí krvácely ruce, nohy a bok. Vidět ji naplňuje člověka hrůzou a nemohu vyjádřit, co jsem tehdy cítil. Cítil jsem, že umírám. A jistě bych byl i umřel, kdyby Pán nebyl přiskočil na pomoc mému srdci, které se divoce zmítalo v hrudi. Tajemná osobnost se potom vzdálila a já zpozoroval, že mám proražené ruce, nohy a bok, a že tyto rány krvácejí. Můžete si představit muka, která jsem cítil a cítím neustále, téměř den co den. Rána na boku krvácí ustavičně, a to zvláště od čtvrtka do soboty..."

 

Panorama - San Govanni Rotondo

 

"Pane, svou minulost svěřuji tvému milosrdenství, svou přítomnost tvé lásce a svou budoucnost tvé prozřetelnosti."

páter Pius

 

 

Muž bolesti a lásky

Páter Pius ponořený do modlitby před obrazem Panny Marie

Desatero pátera Pia

Desatero Pátera Pia

 1. Představme si každé ráno Ježíše, v Srdci tichého a pokorného.

 2. Uchovejme si svou duši i svou tvář stále v jasu ve kterém sami jsme.

 3. Přemýšlejme každé ráno před Bohem, co bysme měli udělat, abysme poskytli svému bližnímu pomoc a útěchu.

 4. Předvídejme tu chvíli, kdy je potřeba se přemáhat, abychom byli stále ochotni odpouštět urážky.

 5. Buďme shovívaví k nedostatkům a chybám druhých. Uznávejme dobré vlastnosti druhých. Naučme se trpělivě snášet těžkosti druhých.

 6. Přivykejme laskavým výrazům, pozdravům, úsměvům při střetnutí a jiným formám křesťanské zdvořilosti

 7. Ustupujme v nezásadních věcech mínění druhých

 8. Nic nevytýkejme bez přidání laskavého slova.

 9. Chovejme se tak, aby si lidé našich ctností vážili. Sami na ně neupozorňujme a hlavně neponižujme ty, kteří je nemají.

10. Když se proviníme, buďme ochotni požádat o odpuštění.

 

 

Sv. páter Pio řekl, že toho, kdo se rozhodne žít podle těchto pokynů, přijímá za svého duchovního syna - dceru, a zahrne jej do svých modliteb a do svého smírného utrpení.