Revoluce v lékařství - 3. kapitola / II.
12.03.2016 19:41
"Pryč se žvásty a tlachy"
"Myšlenky jsou svobodné", zpívá se v jedné známé německé lidové písni. Opravdu jsou svobodné, přesto ale nezbavuje tato skutečnost žádného člověka jeho zodpovědnosti. Člověk se velmi mýlí, když si myslí, že může svobodně a jak se mu zlíbí o druhém špatně smýšlet tak dlouho, pokud své myšlenky nevyřkne nahlas. Vědecké průzkumy prokázaly, že myšlenky mohou být od člověka ke člověku vysílány a mohou dokonce u příjemce způsobit i tělesné následky (viz kap.4). Každá myšlenka je duševní síla, která se počíná hned s okamžikem, kdy člověk začíná myslet a je tak silná, jak silná je i intenzita myšlení. Zrovna tutéž sílu má i její působnost. Tak má špatná myšlenka o jiném člověku za následek nejen negativní ovlivnění myslícího jedince, tato myšlenka zasáhne i toho, na koho je namířena. Tento ji do sebe přijme, bude ji vnímat nebo se bude náhle cítit zbaven bez příčiny všech sil.
R.W.Trine píše k tomu ve své knize "V harmonii s nekonečnem": "Nestačí, že si sami na sebe přitahujeme věci, které nám působí strach, přispíváme dokonce k tomu, aby i u jiných nastávaly situace, kterých se právě obáváme. Děje se to zcela v souvislosti se silou našich myšlenek a se stupněm naší vnímavosti, podle toho, do jaké míry jsme citliví a proto lehce skrze myšlenky ovlivnitelní. Na tom všem nemění nic ani ta okolnost, že u nás nebo u osob, o které se bojíme, tato myšlenka nevědomky přetrvává [...]. Znám celé množství případů, kdy se někdo v jednom kuse do takové míry strachuje o dítě, že právě to, čeho se tolik obává, je k dítěti přímo přitahováno, zatímco by se pravděpodobně nic nestalo, kdyby tyto pocity strachu neexistovaly. Velmi často chybí totiž i závažný důvod k takovým obavám. Ale i kdyby zde nějaký byl, bylo by mnohem moudřejší zaujat právě opačné stanovisko. Tím se totiž síly, které jsou připraveny zaútočit, odzbrojí. Potom musíme ale obklpopit dítě moudrými a silnými myšlenkami, které jsou schopny zlu čelit. Místo toho, abychom se nechali zlem ovládat, staneme se jeho pánem.
Teprve před několika dny mi vyprávěl jeden přítel zkušenost, kterou v této oblasti získal va svém vlastním životě. Měl si odvyknout jeden zlozvyk. Teprve, když se mu to podaří, dostane se mu svolení k tomu, aby se oženil se svou dívkou. Během této doby vedl sám se sebou opravdu velmi těžký boj. Jeho matka a jeho dívka se velmi strachovaly o dobrý výsledek jeho snažení, že tento velmi jemnocitný muž pociťoval nepřetržitě tísnivý a oslabující vliv jejich malomyslných myšlenek. Mohl v každou dobu přesně říci, co pro něho ty dvě cítí, jak smýšlejí, poněvadž ho jejich strach, jejich otázky, jejich nedůvěra trvale ovlivňovaly a ochabovaly. Následkem toho bylo, že ztrácel stále víc a víc pocit vlastní sebedůvěry a klesal stále hlouběji na mysli. Místo toho, aby ho podporovaly povzbuzením a posilňovaly ho svou důvěrou, stavěly do světla stále více bezvýslednost jeho boje.
Tito dva lidé, kteří ho tolik milovali a udělali by pro něj první poslední, aby mu dopomohli k vítězství sama nad sebou, nevěděli nic o tiché, jemné, stále působící a všude se nacházející sile myšlenek. Tak se stalo, že místo toho, aby mu dodávali síly a odvahy, jak si přáli, oloupili ho o tyto a ještě navíc přidali zvenčí k jeho vlastní slabosti svou malomyslnost. Tím se stal jeho boj ještě mnohonásobně těžším."
Na tomto příkladě se zřetelně ukazuje, jak se nesprávně pochopené starosti o někoho mohou zcela negativně projevit, nevědomky a nechtěně od osoby, která je vysílá.Podobně bouřlivě působí myšlenky, kterými se člověk nad jiné povyšuje, protože si myslí, že je v právu. To se stává většinou ve vzteku, hněvu nebo ze závisti. Nevědomky se tak člověk stává spoluviníkem toho, co na svém bližním odsuzuje. Stejným způsobem mají dobré myšlenky na jiného člověka blahodárný a pomoc poskytující vliv.
Tímto ovlivňuje člověk své bližní buď v dobrém nebo špatném, podle toho, jestli o něm smýšlí dobře či nedobře. Negativní nebo pozitivní působení na naše bližní může být ještě znásobováno, když člověk o jiných lidech myšlené vyjádří slovy a toto rozšiřuje. Takové jednání vede často k tomu, že více lidí myslí stejným způsobem na určitou osobu, což se zákonitě neodráží jenom na jejich vlastním životě a zdraví, ale také na osudu postiženého.
Z tohoto hlediska jsou neblahé následky "tlachů a žvástů"zcela zřetelné. Bruno Groening znal ty hluboce zažité návyky mnoha jeho současníků, kteří svůj čas a své síly mrhali pomluvami druhých a zakrývali to rouškou tichého čtení novin a časopisů. Z tohoto důvodu se také obrátil při jednom svém projevu na své posluchače a napomínal:
"Jak jen člověk marní čas, ve kterém pomlouvá své sousedy, příbuzné, známé, když si dělá starosti o tom, jak jeden nebo druhý žije! Milý příteli, - já říkám - ptej se sám sebe, jak žiješ! Starej se v prvé řadě o svůj vlastní život! Starej se nejprve o to, aby ses dostal do Božího vedení! Když chceš o někom mluvit, odsuzovat ho, to je již to špatné, to zlé. [...] Krátce řečeno, přátelé, pryč se žvásty a tlachy!"
Navíc lze ale ještě pozorovat, že vše, co člověk svému bližnímu v myšlenkách, slovech nebo činech přisuzuje, padá na něho zpátky. Člověk, který vyzařuje dobrotu a který svým kouzlem přitahuje, budí ve svých bližních rovněž dobré myšlenky, které se k němu vracejí a nechají v něm růst jen dobré, posilují ho. Stejným způsobem se děje u člověka, který svým bližním přisuzuje myšlenky, které se na něho znovu odrážejí a pronikají do jeho nitra. Takto přijde k němu s jistotou zpátky vše to, co on sám o druhých myslel, řekl nebo co jim udělal, jedno, jestli to bylo dobré nebo špatné.
Stejným způsobem se vyjádřil Bruno Groening v jednom projevu: "Co člověk seje, to i sklízí. To znamená: Vše, co člověk slovy nebo činy vysílá, se vrátí zase k němu zpátky. Každý přijímá to, co sám dává."
Každý se má sám přezkoušet, aby zjistil, jak lehkověrně myšlenky přijímá a jak je bez rozmyslu lehce proměňuje ve slova a činy.
K tomu další citát Bruna Groeninga: "Jak si stojíte vlastně v životě? Co jste učinili? Co jste řekli? Jaké myšlenky jste přijímali? Neprojevovali jste až příliš velký zájem o to, abyste slyšeli o zlu, tzn. o tom, co je pro vás senzace, jen aby byla látka k rozhovoru? Abychom nezaspali, nezadřímali, vždy bylo přece k dispozici tolik zajímavého. Bylo vždy tolik ke slyšení, ke čtení, bylo taky mnoho zlovolného k vidění. Ale tak tomu asi u větší části lidstva zůstane. Tak je tomu tato část lidstva jednoduše zvyklá."58 Je to už smutný fenomén dnešní doby, že skoro veškerý tisk, rozhlas a televize tento neblahý jev podporuje. Bedlivému pozorovateli neunikne, že i přes velmi širokou paletu programů je divákům jen velmi zřídka nabízeno filmovými společnostmi něco hodnotného a podnětného. Každý rozvoj osobnosti si však nutně vyžaduje myšlenkového vedení k dobru. Základním stavebním kamenem tohoto vývoje je dobrý příklad. Tento se stal v dnešní době bohužel jen velmi řídkým jevem. Mnohým lidem chybí také informace a vysvětlení o významu a moci myšlenek. Tito lidé jsou tak vystaveni jen svým návykům a předávají tyto, aniž by tomu tak chtěli skrze špatný vzor dále na své děti, které jsou v přívalu negativních obrazů a představ okrádány o svou duševní stabilitu.
Kázeň v myšlení jako brána k Božímu světlu
Pro mnohé lidi neznamená pozitivní myšlení o nic víc, než jistý druh techniky, kterou je nutno použít k tomu, aby si člověk "vtloukl"podle libosti určité myšlenkové obsahy tím se přeprogramoval. Tento postup je často nabízen na různých školeních managamentu a je doporučován jako koncept úspěchu k dosažení hospodářských cílů. S jistotou můžeme říci, že myšlení představuje jeden z nejmocnějších zákonů ducha a mělo by velmi blahodárné účinky, kdyby se lidé znovu na zapomenutou moc myšlenek upamatovali. Přece jen představuje ale uvědomělé řízení myšlenek k dobru podstatně víc, než je nějaká technika k přeprogramování ducha z důvodu potřeby.
Bruno Groening byl přesvědčen, že všechny dobré myšlenky a dobré pocity přicházejí od Boha. Člověk, který přijímá dobrou, víryplnou myšlenku, se skrze ni spojuje s pramenem dobra. Tyto souvislosti jsou patrny už při pozorování příjmu léčivých sil. Dobré myšlenky otvírají současně bránu srdce člověka léčivým silám Boha. Z toho i vyplývá, proč je to možné, že dobrého, nápomocného slova nebo z dobré myšlenky čiší tolik síly takového druhu. Tak dlouho, jak je člověk schopný si dobrou myšlenku ve víře udržet, tak dlouho zůstane oživující spojení zachováno. Když ale připustí vtíravé myšlenky pochybností do svého nitra, uzavře svou duši a tím i bránu Božímu světlu ve svém srdci. Myšlenkový příklon k dobru, tzn. k Bohu je tímto nejdůležitějším předpokladem každého léčení a duševního rozvoje.
Bruno Groening k tomu řekl v jednom projevu: "Musíte sledovat jen to dobré, jen to dobré musíte následovat, tzn. dobro musíte následovat, to máme za úkol všichni, k tomu jsme souzeni. To musíme činit! To je si každý sám sobě dlužen. A když toho někdo není poslušen: Komu není rady, tomu není pomoci."
"Bůh nám dává vše dobré, jen musíme my to vše Jeho, co On nám posílá, do našeho nitra přijmout. Takže - učiňte tak?" Zálež í jen na člověku samotném, aby se rozhodl pro první krok na cestě zpět k Bohu, k činění dobra v sobě samém tím, že svou vůli a své myšlenky k dobru obrátí a vytvoří tak duševní předpoklady pro léčivé a oživující spojení s prameny všeho dobra.
Myslím, že se mi podařilo důkladně vyložit, jaký ohromný význam pro tělesné a duševní blaho člověka v sobě skrývá disciplinovanost myšlenek. Nepochopitelná však zůstává ta skutečnost, že tomuto základnímu předpokladu mravně-morálního a duchovního zrání člověka není ani ze strany státní, ale zvláště ani ze strany církevní připisován zvláštní význam. Tímto je již v základu zmařena šance, dát člověku již do vínku osobní a citelné spojení s léčivou silou Boha.
Na druhé straně je stejně tak politováníhodné, když je v mnohých esoterických kruzích pozitivní myšlení představováno jako možnost, daná člověku k jeho samospasení. Spasit a léčit lidi může jen ten jediný a to je Bůh sám. Dobré myšlenky plné víry jsou to jediné - a to nemůže být nikdy dost důrazně řečeno - které jsou branou k srdci, kterou člověk otvírá z vlastní vůle tím, že e oddělí od negativního a umožní tak nekonečné působení Boha ve svém nitru. Každé uzdravení a každé duševní obohacení, které jsou následkem takového niterného stavu člověka, je vždy jen dar a milost Boží. Podřízenost Bohu místo podřízenosti člověku.
Cesta vedoucí zpět k citu
Poněvadž je role myšlenkového života člověka v jeho pozemském bytí jistě nepodcenitelná, je na místě otázka, jakým způsobem je možno rozeznat myšlenky dobré od myšlenek negativních. Představy různých lidských společností o dobrém a nedobrém podléhaly během staletí různým změnám a nemohou být tedy tím pravým ukazatelem při správné definici tohoto rozdílu. Ke všemu jsou ještě pocity pýchy - hrdosti, nelásky, závisti tu a tam velmi těžko rozeznatelné a mnohý pocit pochybnosti se zdá lidskému rozumu až příliš logický. Věnuje-li člověk ale nějaké myšlence svou víru, vejde s ní ve spojení, potom je obtížné toto spojení zase zrušit. Ta "malá škvíra ve dveřích", kterou člověk otevřel ve svém srdci, se bude rychle zvětšovat, bude vpouštět myšlenky stejného druhu a často postřehne člověk až potom, když víra v dobro, radost a mír ustoupí před trýznivým neklidem a duševním tlakem do pozadí, jakého druhu byly vlastně jeho myšlenky, které si zpočátku do svého nitra připustil. Jak může však člověk již v zárodku rozpoznat povahu myšlenky, nutnou k tomu, aby zavřel své srdce ještě před tím, než dojde k neblahému duševnímu spojení?
Bruno Groening řekl v jednom svém projevu: "To, co nemůžete vidět, můžete cítit, z tohoto důvodu je vaše tělo opatřeno vícero smysly. Ty však musíte znát, ty musíte všechny používat."
Byl přesvědčen o tom, že každému člověku je dán vnitřní smysl, který mu umožňuje poznání duševní oblasti jeho bytí. Dobrá myšlenka je stejně tak jako myšlenka negativní naplněna určitou duchovní silou, která se ve spojení se silami víry v člověku projeví v jeho životě buď nápomocně nebo škodlivě. Stejně jako vnímá oko světlo, ucho zvuk, stejně tak je myšlenka po svém specifickém duchovním vyslání tomuto vnitřnímu duševnímu smyslu vnímatelná. To se dá ukázat na jednoduchém příkladu. Jestliže se člověk vnitřně podle povahy citu myšlenkovému postupu: "To zvládnu, to jsem schopen"
otevře a hned nato nechá na sebe působit opak, "To nepůjde, to nemůžu nikdy zvládnout, to se mi nepodaří " bude tak rozdílné, můžeme rovnou říci protichůdné vyzařování zřetelně citelné pro každého, kdo vlastní tento do určité míry vyvinutý vnitřní duševní smysl. První myšlenkový postup zprostředkovává příjemný pocit, zatímco druhý je pociťován jako nepříjemný a u mnoha lidí může dokonce vyvolat i duševní bolest.
Toto se děje i při jiných myšlenkách, i když to zde není snad tak citelné. Když však stojí k dispozici každé myšlence duchovní vyzařování, které je vnímatelné, musí to ve stejné míře platit i pro slova a činy, zrovna tak jako pro všechny formy a jevy. Jsou totiž materiálním výrazem myšlenek.
Kdo z nás už nebyl kdy přinucen mít se na pozoru před člověkem, který nám lichotil a hovořil k nám milými slovy, náš cit nám však prozrazoval něco jiného. Často je to tento cit, který rozezná zlé úmysly za smějící se přátelskou fasádou, i když by všechny ostatní rozumové argumenty mluvily jinak. Jiní by mohli dokonce referovat o tom, že při myšlence podniknout něco určitého, pocítí značnou nevoli k tomuto úmyslu a nemálo lidí vděčí dokonce svým životem jen této skutečnosti, že tohoto pocitu uposlechli.
Jedna známá mi vyprávěla, že měla jednoho rána zcela nepříjemný pocit zrovna v tu dobu, kdy se její matka chystala do práce a sdělila jí, že tam dnes pojede autem. Vycházejíc ze svého pocitu, prosila pak moje známá svou matku, aby autem nejezdila a nechala ho pro dnešek raději stát. Matka její radu uposlechla a jela drahou. Skutečně se udála toho rána autonehoda zrovna na cestě, kterou by matka jela a dokonce i hodina byla shodná.
Kurt Allgeier popisuje podobný zážitek známého insbruckého lékaře a léčitele dr. Leonarda Hochenegga:
"Den po výbuchu v Černobylu [...] chtěla podniknout paní Hocheneggová s dětmi výlet do hor. Její muž jí v tom však zcela rezolutně bránil. 'Ne, dne s ne!' Odporoval přímo zarputile. 'Něco nebezpečného je ve vzduchu. Dnes nesmíme do hor, zůstaneme raději doma.' Paní Hocheneggová znala svého muže dobře a věděla, že v tomto případě nemá smysl mu odporovat. Věděl asi víc. Den nato se dozvěděla to, co on věděl už den před tím, lépe řečeno cítil: z poškozeného reaktoru unikala radioaktivita."
Mnoho lidí by mohlo vyprávět podobné zážitky. Zdá se, jakoby zde byl člověku skrze jeho pocit umožněn přístup k poznání, které přesahuje naučenou vědu a vnímavost vnějších smyslů a to v podstatné míře. Zvláště při jednání s jinými lidmi by měl člověk dbát na své pocity. Bruno Groening nabádal k tomu, aby si člověk vnitřně kladl otázku: "sympatický nebo nesympatický?"Přitom aby si všímal svých pocitů, aby se eventuelně vnitřně uzavřel a jednal s odpovídající pozorností. Zvláště lidé, kteří se nacházejí na cestě k uzdravení si musí dávat pozor, kým se obklopují a komu otvírají svá srdce. Bruno Groening byl přesvědčen o tom, že byl tento cit dán člověku Bohem, nazýval ho také jako "opravdový lidský instinkt", aby mu sloužil jako spolehlivý poradce na cestě k dobru a pravdě ve spletitosti životních dojmů a v rozpolcenosti lidských mínění a učení.
Jednou řekl:
"Člověk uklouzl tím. že ztratil ten pravý lidský instinkt, ne dnes, ne včera, ne, trvalo to celé generace a pozvolna došel člověk tak daleko, kde dnes je. Krátce řečeno, dnes je člověk tak daleko, že už dál ani nemůže."
Bruno Groening viděl v rozeznání tohoto pocitu v chaosu myšlenek a pocitů denního života a v jeho respektování nevyhnutelný předpoklad k návratu člověka k Bohu a ke zdraví. Kdo se naučí rozvinout v sobě tento smysl až k jeho původní srozumitelnosti uvědomělého vnímání, tomu bude umožněn přístup k jedné instanci v jeho nitru, která ho bude schopna osvobodit ze sevřenosti lidských mínění. Neboť v lidských pocitech lpí mnohem víc, než jen smysl, který poskytuje nezvyklý náhled do pozadí jeho životních okolností. Člověk se může na tuto instanci obrátit a zažít, že se mu dostane odpovědi na jeho otázky. Zdá se, jakoby měl člověk skrze tento cit spojení k nějakému rádci a pomocníkovi, který však není z tohoto světa. Často přijde samo od sebe nějaké varování, nějaká ponuka, aniž bychom je vědomě vyhledávali. Bruno Groening mluvil o vnitřním vůdci, o vedení Božím, které člověk vnímá pomocí tohoto citu. Byl toho názoru, že každý člověk má otevřenu možnost, stejným způsobem jako pociťuje Božskou sílu na svém těle, pociťovat také Boží vůli ke všem otázkám života. Každému čtenáři musí být zřejmé, jak obrovský význam má nejen v osobním životě člověka, ale i v životě celé společnosti vedení člověka k tak dokonalé schopnosti vnímání. Kolik bídy a utrpení vzniká jen z neschopnosti a chybějící ochoty lidí prosit pokorně vševědoucího o radu při mnohých závažných rozhodnutích.
K tomu Bruno Groening: "Člověk však, krátce řečeno, ztratil svůj pravý člověčí instinkt; nemůže být proto veden, nemůže být dálkově řízen. Pán Bůh ztratil své vedení, protože člověk na tom usilovně pracoval a říká: 'Jen si vytloukejte klín klínem! Vím, že je mou povinností dát lidem na jejich cestu ponuku k přepnutí, aby tak našli znovu ten svůj lidský instinkt, aby byl v nich. [...] Já jsem se nenechal přeškolit. Jak je přeškoleno lidstvo. Takové množství knih! Takto se nemůže vše udržet. Jeden píše o nějakém tématu takto a ten druhý zase jinak. Co je správné? Žijeme v chaosu. My lidé bychom se měli učit od zvířat, musíme zpět, ale ne, abychom se stali zvířaty, nýbrž abychom nalezli svůj ztracený lidský instinkt."
Většina lidí již není schopna porozumět a následovat tomuto jemnému dýchnutí, této tiché vnitřní pohnutce, která je chce láskyplně vést životem. Často chybí potřebná síla a víra, namnoze však jednoduše vůle být tomuto pocitu, tzn. sám sobě, tzn. Bohu, oddán. Většinou jsou mínění jiných lidí anebo sám rozum silnější, je dávána přednost zdánlivému míru před tím, zůstat věrný vlastnímu srdci.
R.W.Trine píše k tomu ve své knize: "V harmonii s nekonečnem": "Být sám sebou je to jediné, čeho jsi hoden, to jediné, co ti může činit zadostiučinění. 'Nemohla by to ale snad být přednostní politika, že se člověk nechá mnohdy ovládat svým okolím?' Jediná přednostní politika je pro tebe ta první a ta poslední a to je zůstat sám sebou. 'Přede vším ostatním zůstaň věrný jen sám sobě: Plyne z toho to, co plyne i ze střídání noci a dne, Tak proti nikomu nejednáš nesprávně.' (Hamlet)
Jestliže se necháme vést jen Nejvyšším a náš život bude také řízen jen touto zásadou, nepostihne nás nikdy strach z veřejného mínění ani obavy z odsouzení ostatních a můžeme si být jisti, že Nejvyšší stojí na naší straně. Pokusíme-li se někdy zavděčit se jiným, stejně se nikdy nezavděčíme; oč víc se o to budeme snažit, o to větší nároky budou na nás kladeny. Vedení tvého života je věc, která se týká jen tebe a Boha a když se necháš z jiné strany ovlivnit a vnutit do určitých směrů, tak se nacházíš na špatné cestě." Mnoho lidí si plete pojmy a pod slovy být věrný sám sobě myslí na bezohledný egoismus. Uznání od lidí a ukojení osobní ješitnosti je jim důležitější než veškerá věrnost k zákonům srdce. Čím více však člověk spojuje své vědomí s egoistickými cíli, čím více se nechá ovlivňovat vnějšími přáními, o to více ztrácí spojení se svým nitrem. Všemu a každému věnuje svou pozornost, moderní sdělovací prostředky mu přinášejí denně zpravodajství ze všech částí světa, jenom zprávy, které by měl skrze světlo Boží na svém těle pociťovat, zůstávají bez povšimnutí. Věnovat pozornost sám sobě, k tomu člověk nenachází čas, místo toho se honí lidé po desítky let za mrtvými cíli, aniž by se jednou jedinkrát zeptali svého srdce, má-li jejich činnost vůbec smysl. Množství myšlenek, kterým umožňují přístup, vzbuzuje podobné množství pocitů. Nepozorovaně vplouvají do stále větší a větší duševní nesvobody. Často musí teprve tělo učinit konec tomuto sebeničivému procesu, teprve bolest a choroba přimějí mnohé k tomu, aby zase začali hledat sami sebe.
Přece jen jsou ale lidé z velké části obětí všeobecné nevědomosti a od života vzdálené výchovy, většinou je již od dětství školen jen rozum a vnímání reality skrze vnější smysly. Naše školy a univerzity hustí člověka vnějším, mrtvým věděním místo toho, aby ho učily též nalézt vedení a vědění k sobě samému. Osobní cítění je odsuzováno jako "chybná subjektivita"a lidé jsou nuceni podřizovat svou víru "objektivitě"technických pomůcek.
Vývoj, který odsoudil již přírodovědec a básník Johann Wolfgang von Goethe ve svém díle "Mravní zásady a odraz ve vědeckém učení": "Člověk je sám o sobě, pokud se nechá obsluhovat svými zdravými smysly, ten největší a nejpřesnější fyzikální aparát, jaký kdy existoval; a právě největší zlo nové fyziky je to, že všechny experimenty byly od člověka odtrženy a příroda se poznává jen na základě umělých přístrojů. I přes tuto omezenost se pokouší dokazovat, čeho všeho je příroda schopna. "
Tento vývoj vedl ke stále větší duchovní nesamostatnosti lidí. Protože se vytratil vnitřní smysl člověka rozeznávat ve světle vyššího poznání pravdu od lži, dobré od špatného, správné od nesprávného, byli lidé ve velké míře ovlivnitelní míněním druhých a stali se na něm závislí. Odpovědi, které ve svém vlastním nitru nebyli schopni nalézt, hledali u druhých. Hodně se jich nechalo pod vlivem všeobecně akceptovaných veřejných názorů vtlačit do jednoho směru. Ověření pro dobré a špatné nevyrůstá dnes většinou z osobních pocitů, nýbrž z chování mas nebo jednotlivých skupin. Masy se zase nechávají manipulovat společenskými autoritami anebo různými médii.
Tak je připravována živná půda k rozšiřování mylných učení, které se snad mohou líbit rozumu a vnějším smyslům, vedou ale k nesprávným myšlenkovým a životním návykům a představují velké zábrany při přijímání životních sil. Následky těchto osudových procesů můžeme pozorovat nejen v ničení životního prostředí, nýbrž také v mnohých utrpeních, vyskytujících se na naší zemi.
V jednom projevu o tom mluvil Bruno Groening takto: "Také vy, milí přátelé, jste byli vedeni mylně. Nebyla vám řečena pravda [...]. Nemusíte věřit tomu, co říkám. [...] Povinnost, kterou máte: [...], že se sami na svém vlastním těle přesvědčíte. Důležité je však, že tomu budete věnovat i pozornost. Pak se dovíte pravdu, pak budete věřit. Pak nebudete žádní lehkověrci, pak budete přesvědčeni. Přesvědčte se, je to vaše povinnost! Já sám jsem hluboce přesvědčen. Nebo si myslíte, že mne můžete přesvědčit? Ne! Nepodléhám žádnému člověku. neposlouchal jsem ani své rodiče, co říkali, když jsem měl dělat to či ono. Když se mi nezdálo být správné, co po mně požadovali, řekl jsem: 'Ne, to nedělám!' Samozřejmě, že padaly políčky. Nevadí, já se ale bráním vždy, tehdy i dnes a budu to činit i nadále. Nedělám nikdy to, co chtějí lidé. [...] Nejsem přece poslušen člověku, já jsem poslušen Bohu. Víc nic. A k tomu chci přivést i vás, abyste se i vy stali poslušni Bohu, abyste se odvrátili od své lehkověrnosti, abyste nevěřili na kdejaký hokus pokus a abyste nikdy neupadli v pokušení."
Pak pokračoval: "Bůh, který je náš otec nám tolik dal. Vše jsme měli v sobě. Já to ještě v sobě mám, nenechal jsem se obrat o to vše přirozené, o to Boží. Proto nejsem poslušný nikomu, žádnému člověku. Ale Bůh to dal již každému dítěti do vínku [...]. Rodiče ho však o to obrali a převychovali ho. Nemyslete si, milí přátelé, že Bohu nepůsobí bolest to, že člověk připravil vše živé o vůli, kterou on mu dal. Ale Bůh nechce žádného živého připravit o jeho vůli. Rodiče to však udělali, vaši rodiče to také na vás udělali, vy jste to přejali, poslušni člověku. Předali jste to znovu vašim dětem a vaše děti to předají svým dětem a tak to jde dále od generace ke generaci. Kdy to vezme konce? Kdy se konečně skončí všechna ta bída a utrpení? Kdy se zmenší množství nemocí? Kdy nastane konečně stop? Tak, milí přátelé, tak je člověk zvyklý, ale ne, člověk se musí jednou vzdát svých zvyklostí, musí se obrátit a musí se konečně stát tím a dělat to, jak to určil Bůh, nic jiného. Musí se stát poslušným Boha. Musí se dostat do vedení Božího, bez toho není života."
Jak má ale člověk v běžném denním životě toto vnitřní Boží vedení učinit dosažitelným. Nejdůležitější zde je, nechovat se v žádném případě dogmaticky nebo tomu podobně, jak tomu bylo, když člověk dopřával sluchu mínění druhých nebo rozumu, zaslepeně nevěnovat důvěru ani dostavivším se pocitům. Zrovna tak málo vhodné je chtít klást na stejnou duchovní rovinu egoistické představy s údajným poznáním a chtít tyto takto obhajovat anebo uvolňovat nekriticky ve svém nitru prostor nízkým citům a to vše pod pokryteckým tvrzením nutnosti rozvoje osobnosti. Kdo pod tímto rozumí být věren sám sobě, kdo míní, že tímto způsobem je poslušný vyšší instanci, nepochopil vůbec oč jde, když Bruno Groening o tom hovořil, že se člověk má stát "poslušným Bohu". Ne bez příčiny nabádal opakovaně každého, kdo chtěl cestou duše kráčet, aby se stále a znovu přesvědčoval. I toho, který pak tímto způsobem dosáhl vyléčení a skrze starostlivé přezkoumání se mu dostalo také poznání pravdy těchto zákonů života, na které Bruno Groening poukazoval, i toho pak upomínal, aby se znovu přesvědčil. Život nabízí velké množství možností, jakými se dají v těch nejrozličnějších situacích všechny tyto nadřazené zákonitosti přezkoumat.
Stejně tak je i cesta k opravdovému citu, k neomylnému vnímání Boží vůle cestou kritického zkoumání a nešetrné upřímnosti k sobě samému. Kdo již poznal "hlas svého srdce", mohl zřejmě zjistit, že tento hlas není vždy v souladu s osobními přáními, někdy jim dokonce odporuje.
Dr. Hochenegg by se byl jistě v již výše uvedeném příkladu na horskou túru velmi těšil, přece jenom ale ho dlouholeté zkušenosti s "hlasem jeho srdce"přiměly k tomu, aby odporoval rozumovým argumentům svým i své paní a zůstal věrný svému pocitu.
Čím víc je člověk schopen se vnitřně od své vlastní vůle oprostit, o to výrazněji může pociťovat vůli Boží. Kdo si ale ve svém nejhlubším nitru přece jen přeje sledovat vlastní krátkozraké představy a přání, ten přijde brzy na to, že bude pociťovat jen to, co pociťovat chce. Dokud člověk není ochoten ohnout se a podřídit svou vlastní vůli, vůli nejvyšší, bude se z nedostatku svého rozumového vědění příčit stále znovu a znovu vyššímu zákonu a bude tak přinášet sobě a ostatním jen strast. Takový pak musí, jak Bruno Groening řekl, "vytloukat klín klínem"tak dlouho, až na to přijde, že takto nemůže dál. Kdo je ale už tak daleko a jde tou druhou cestou, brzy rozpozná, že duchu nejvyššímu jsou otevřeny souvislosti a možnosti, které se zdají ohraničenému lidskému rozumu nepochopitelné.
Na mou prosbu vylíčit mně zkušenosti k tomuto tématu mi napsala Birgit Häuslerová (29) z R.:
"Moje pozornost na toto téma - poslušnost Bohu či lidem - byla vzbuzena jedním projevem Bruna Groeninga. Samozřejmě jsem se okamžitě odklonila od toho druhého, být poslušna člověku. Zároveň jsem se však sebekriticky ptala, jak budu tedy zvládat všechny mé všední starosti. Měla-li jsem kdy nějaký problém, zvažovala jsem všechna pro a proti, abych se dostala k nějakému závěru. Mluvila jsem pak o tom ještě s několika jinými osobami, jejichž rady mne často ovlivnily. Dnes vím, že takový postup není sice v zásadě špatný, že jsem však v tom množství rad a zčásti si odporujících názorů zapomněla na tu důležitou instanci v mém nitru, která by měla být určující pro tak důležitá rozhodnutí. Zapomněla jsem na prosbu k tomu, který ví mnohem víc než já a víc, než se mohu v nekonečných diskusích dovědět.
Ale jak mohu v sobě postřehnout tento "Boží hlas"? Jak se mám stát poslušnou Boha?
Skrze pravidelné přijímání léčivého proudu se mi dařilo stále více tento vnitřní hlas mým citem zachytit. Pozorovala jsem, že ani to nejstřízlivější rozumové zvažování mi nemohlo dát správnou a jasnou odpověď, kterou jsem hledala, ale skrze mé prosebné zaměření a vypuštění všech myšlenek jsem zažila, jak mi 'vnitřní', často velmi tichý hlas tuto odpověď sděluje, že byla správná, ukázalo se vždy poté.
Toho času jsem skládala maturitní zkoušky. Protože jsem se z nedostatku času nestihla naučit celou látku potřebnou k závěrečným písemným zkouškám, otevřela jsem se léčivému proudu s prosbou, abych se směla dovědět, která témata budou zkoušena. Přišly mi myšlenky na určité okruhy, které jsem si pak nastudovala. A skutečně se točily otázky mých zkoušek kolem té látky, kterou jsem se naučila.
Při ústních zkouškách jsem dostala otázky z jednoho pro mně neznámého tematického okruhu. Okamžitě jsem se zaměřila na příjem Božské síly a po krátké chvíli jsem byla schopna i přes neznalost dát správné odpovědi. Ústní zkoušku jsem složila dokonce jako nejlepší. To mi bylo dostatečným důkazem toho, že v protikladu k hlasu rozumu je vnitřní hlas vševědoucí a proto stavím nyní jenom na něm.
Tyto a jiné podobné zkušenosti způsobily, že jsem důvěřovala stále silněji svému vnitřnímu hlasu. Když jsem měla opět před jednou zkouškou, myslela jsem si: 'Proč bych se měla všechno učit.' Vybrala jsem si některá témata, na která jsem se připravila. Pod mým vypracovaným zkouškovým tématem stálo 'nedostatečné'. Nejdříve jsem byla zlá na Bruna Groeninga a také zklamaná z 'Božího hlasu', který mi tuto známku nadrobil, později jsem šla přece jenom do sebe a poznala jsem svou chybu: 'Ne vyžadovat, nýbrž dosahovat' (citát Bruna Groeninga). Pyšné myšlenky brání vztahu k vnitřnímu vedení.
Ale také při zkouškách v mém dalším studiu jsem poznala, že pokorné zaměření na Boží sílu může být velkou pomocí. Knihy a pořadače plné vědy stály přede mnou a znovu jsem mohla díky naladění zachytit, na která témata se mám připravit. Tak jsem s minimálním učebním nasazením přišla ke všem svým diplomům.
Chtěla bych však zdůraznit, že cesta zpět k citu, která vede k rozeznání vnitřního hlasu a která směruje člověka k dobru, nemá nic společného s mámením smyslů nebo s chutí žít jen podle svých pocitů a tyto jen rozvíjet. Je to však do nitra obrácený zápas, prosba o Boží vedení, o poznání. Při tom mi bylo učení Bruna Groeninga velkou pomocí. Jiné zprávy svědčí o pomoci, poskytnuté prostřednictvím citu vnitřního vedení v povolání a v partnerství. Jak by to bylo cenné pro velkou většinu lidí, kdyby při volbě svého povolání nebo svého životního partnera šli do sebe a prosili ve vší vážnosti Boha ve svém srdci o jasnou odpověď. Často rozhoduje jen vnější dojem, krátké opojení smyslů nebo rozumu, mnohdy i zvyk a strach stát sám při sobě. Kolik žalu by mohlo být lidem takto ušetřeno! Na mne osobně učinilo velký dojem to, že se skrze učení Bruna Groeninga mnoho lidí osvobodilo od trýznivé nerozhodnosti a ze svých nových zkušeností se svými pocity našli znovu tu osvobozující vnitřní jistotu. Tím, že jsou schopni vědomě prožívat ve svém nitru Boží vedení, našli znova své sebevědomí. Z osobních rozhovorů jsem se dovídal, že se vytratila i zahanbující podřízenost vůči výše postaveným osobnostem či lékařům a na její místo se dostavilo pevné vědomí vlastní zodpovědnosti za své tělo a za svůj život. Tito lidé posadili Boha ve svém srdci znova na trůn, který byl dříve obsazen vírou ve vědu, rozum a lidská mínění.
Známý psychoanalytik C. G. Jung mluvil již o vnitřním hlasu, o vnitřním zákonu, který má člověk respektovat, jestliže si přeje naplněný, šťastný život. Viděl v něm základní předpoklad pro rozvoj osobnosti člověka: "Kdo má svůj cíl, slyší vnitřní hlas, má jistotu."
Čím víc se člověk utápí v mase a konvencích, tím slabší se stává podle Junga jeho vnitřní hlas. Tento kulturně znetvořený člověk je většinou zcela neschopný spojit se s tímto vnitřním vedením a rozeznat tak jeho poselství. Podtrhuje to tragika mnoha osudů: "Do té míry, do jaké člověk není schopen zůstat věrný svému vlastnímu zákonu, [...] do té míry propásl také smysl svého života."
Učení Bruna Groeninga - cesta k Bohu?
Bruno Groening řekl v jednom projevu:
"Co vaši předchůdci pokazili, to můžete vy dnes napravit. Mnozí byli ze své cesty svedeni, most vedoucí k Bohu byl za takovým odpadlým člověkem zborcen a člověk se dnes nachází na cestě zmatku. Neví už, co je dobré a co špatné [...]. Z toho důvodu stojím dnes především před chudými, nemocnými lidmi jako jejich průvodce, který přivede člověka zase na tu pravou, Boží cestu zpátky."
Při mých výzkumech jsem narážel stále znovu a znovu na lidi, kteří mi mohli dosvědčit, že díky učení Bruna Groeninga a díky pravidelnému přijímání léčivé síly se dostali k víře nebo si ji podstatně prohloubili. Jiní líčili, že se v nich "rozsvítilo"a oni pojali tolik síly, že byli schopni z vlastního podnětu změnit svůj život. Manfred B., ředitel jedné školy v K., sepsal na mou prosbu všechno to, co díky učení Bruna Groeninga prožil.
Zde je jeho zpráva: "Od února 1990 jsem se mohl na vlastní kůži přesvědčovat o tom, že člověk se učením Bruna Groeninga stává svobodným a šťastným a jestliže je člověk ochoten otevřít mu svou duši a jednat podle životních zásad Bruna Groeninga, vrací mu zpět zdraví jak na těle, tak na duši. Výpovědi Bruna Groeninga daly mé víře - jsem katolický křesťan - novou dimenzi. Má důvěra v Boha, víra v jeho všemohoucnost a působení ducha svatého v mém těle dostala v mém životě větší hloubku. Bylo mi jasné, že jsem byl pořád ještě až příliš křesťan ze zvyku.
Také obě moje děti, jedenáct a dvanáct let staré, získaly skrze pravidelnou účast na dětských společných hodinách takové duchovní znalosti, jaké jsou pro děti jejich věku neobvyklé, zrovna tak, jako je neobvyklá tak přesvědčivá víra v Boha jako největšího z lékařů. Moje děti se naučily plnit všechny své úkoly s důvěrou v sebe sama. Modlitba (naladění) se stala v jejich životě velmi důležitým faktorem, což je značně potěšitelné.
V mé činnosti ředitele jedné katolické základní školy jsem měl na základě práce s dětmi možnost dovídat se, jak málo místa zaujímá ve většině rodin zabývání se duševnem. Při tak silném materialistickém zaměření hraje Bůh - jestli vůbec - jenom podřízenou roli. Co se týká hodin náboženství, zůstával jejich obsah jen na rovině běžných školských znalostí. Nechat pociťovat tu skutečnost, že Bůh chce v životě každého jednotlivce působit ve smyslu jeho uzdravení, jestliže je člověk sám ochoten otevřít své srdce a připustit tak vedení Boha, je tou nejpřednější úlohou každého náboženského učení. Pro mne bylo vše, co jsem se v kruhu přátel Bruna Groeninga dověděl, velkou pomocí."
Veškerý nátlak a jakákoliv dogmatika byly Brunu Groeningovi zcela cizí. Nejvyšší hodnotu pro něho představovala svobodná vůle člověka. Předával svým posluchačům to, co sám ze svých zkušeností a ze svých osobních zážitků jako pravdivé poznal. Zrovna tak si přál, aby lidé, kteří jeho slovům věřili, si taky jejich pravdivost prověřovali.
Rolf Z. (35) z G. mi napsal na mou žádost odpověď, kterou zaujal toto stanovisko, týkající se léčivých proudů:
"Bruno Groening je pro mne člověk, který mi otevřel cestu, na které jsem zažil Boha. Jako ateista stojící velice blízko marxismu jsem byl zvyklý kriticky přezkoumávat veškeré jevy, se kterými jsem byl konfrontován, náboženské věci však víc než kriticky. V křesťanské nauce jsem sice shledával určitou důslednost, existenci Boha jsem však nemohl akceptovat, poněvadž se vymykala všem možnostem dokazatelnosti. Žádný duchovní nebo teolog mne nemohl pohnout k tomu, abych uvěřil, že by měl Bůh být něco víc než pouhá myšlenková konstrukce sloužící k tomu, aby věřícím poskytoval určitou psychickou stabilitu tím, že jim vyjeví nějaký vyšší smysl života. Teprve po prvních zkušenostech s léčivým proudem zprostředkovaným mi Brunem Groeningem jsem začal uvažovat jinak. Obzvláště nápomocné mi byly jeho připomínky, aby člověk nikdy neuvázl v lehkověrnosti, nýbrž aby se vždy o jeho slovech přesvědčil. Možnost přesvědčit se je dána skrze zaměření na příjem léčivé síly. Praktické zkušenosti se nedají teoreticky navodit, ty se prožijí."
Zvláště mladiství mi často referují o tom, že se byli schopni skrze učení Bruna Groeninga vysvobodit z vlastních pout bez toho, aby je k tomu někdo ponoukal, že byli schopni dojít k hlubokému poznání duchovního významu mnoha morálních hodnot, které jim byly dříve zapovězeny. Často jsem slyšel, že skrze zaměření se na léčivý proud zmizely závislosti na drogách, alkoholu apod. a lidí, kteří sociálně upadli, se zmocnila znova síla a vnitřní potřeba k samostatné práci a jako skrze nějaké šťastné řízení práci i našli. Jiní mladiství pocítili poprvé po letech touhu založit rodinu, což pro ně bylo dříve zcela nemyslitelné. Zvláště příznačné pro vnitřní přeměnu je - i u mladých - ta skutečnost, že se vždy mluví o nově vzniklé, hluboké religiozitě.
Hans Georg Leiendecker z K. píše: "V roce 1984 jsem přišel do společnosti Bruna Groeninga jako ateista, měl jsem astma, sennou rýmu a depresivní strach z budoucnosti a ze života. K tomu se družil ještě relativně vysoký konzum pití kávy a alkoholu, jakož i příležitostná konzumace drog. Můj veškerý životní pocit se odrážel v obrazech, které jsem maloval. Upřednostňoval jsem v té době tmavé, těžkopádné, ale i agresivní barvy.
Krátce po uvedení do učení Bruna Groeninga zmizelo astma a senná rýma. Tím mi bylo pomoženo, abych znovu našel cestu víry k Bohu a Ježíši Kristu.
Protože jsem člověk velmi svobodymilovný, byl jsem velmi šťastný, že jsem se tu nemusel držet žádných svazujících pravidel. Přesto se můj život počal pomalu měnit. Tato změna však přicházela zevnitř, tzn. ve společenství (kroužek přátel vyléčených a pomoc hledajících lidí, kteří se bez jakýchkoliv pout, která jsou typická pro spolky, scházejí, aby společně přijímali Boží proudění, viz kap. 9) jsem se naučil dbát na řeč svého těla a svých pocitů. V průběhu dalších časových úseků jsem pozoroval stále slábnoucí chuť na kávu, alkohol a drogy, až jsem jejich konzum zastavil úplně. V pozitivní se změnil také můj názor na manželství, rodinu a děti, dříve jsem byl zásadně proti těmto institucím. Dnes jsem prost těchto předsudků a jsem šťastným otcem rodiny. Můj životní pocit, zprvu nejasný a spíše negativní, se pomalu ale jistě změnil na šťastný, životu přitakávající. Změnily se samozřejmě i mé obrazy, používám teď převážně světlé a radostné motivy a barvy.
Všechny tyto proměny nastaly jen proto, protože jsem se učil pozorovat své tělo a své pocity a protože skrze Boží sílu bylo zlo přinuceno z mého nitra zmizet." Pana Leiendeckera jsem poznal osobně. Jeho vnitřní rozvoj je od doby, co přišel do kontaktu s učením Bruna Groeninga, možno pozorovat v jeho obrazech.
Thomas Eich (26) z W. hrál rockovou hudbu v jedné kapele ještě před tím, než slyšel o Brunu Groeningovi a byl nadšeným fanouškem tvrdého rocku a stylu heavy metal. Sám mi popsal své dřívější vystupování: "Navenek jsem byl vždy cool, ledově chladný a nepřibližitelný. Byl jsem člověk, který za vnější fasádou cool rockera skrývá svůj nedostatek sebevědomí, který si nic netroufá, což ovšem nesměl nikdo postřehnout, navenek síla, uvnitř slaboch. Byl jsem nakloněn duchu doby a užíval jsem si všech moderních neřestí, silně jsem kouřil, pil velká množství alkoholu a hrál přes míru na automatech. Byl jsem velmi mlčenlivý, jediné mé poznámky byly pronášeny formou sarkasmu, ironie, zesměšňování, obtěžování atd. V roce 1984 jsem se začal zabývat křesťanskými myšlenkovými statky. Učení Kristovo mě fascinovalo a já jsem pocítil přání žít také tak. Uvědomoval jsem si stále více, že mnohé v mém životě nebylo správné, neměl jsem však sílu bránit se proti tomu. Čím hlouběji jsem pronikal do učení Kristova, tím větší bylo moje vnitřní zoufalství. Když jsem se pak dověděl o Brunu Groeningovi, bral jsem to spíše skepticky. Přece ale ještě než jsem se mohl rozhodnout, jestli se do tohoto učení nechám uvést, začal jsem pociťovat, že se den ze dne vytrácí moje chuť ke kouření a k pití alkoholu. Po uvedení (zde mu bylo ukázáno, jak může do sebe přijmout Božský proud, viz kap. 9) jsem zažil, jak se můj život změnil tak, jak jsem si to již drahnou dobu přál, ale nikdy nezvládl. Zažil jsem pravdu ze slov 'Otčenáše' - 'Buď vůle Tvá'. Učení Bruna Groeninga mi umožnilo dozvědět se a zažít, že existuje Boží síla, skrze jejíž přijetí se i já stávám dosti silným k tomu, abych si svůj život zařídil podle učení Ježíše Krista." Poznenáhlu se Thomas Eich osvobozoval od svých strastiplných vlastností. Dnes pociťuje předtím mu zcela neznámy pocit vnitřního klidu, našel zpět své sebevědomí. Dnes má také, což bylo dříve pro něj absolutně nemyslitelné, svou rodinu a je otcem tří dětí. Nepije žádný alkohol ani nekouří. Peněžní automaty ztratily nad ním veškerou moc. Našel sílu obrátit svá slova v dobro.Dostalo se mu i tělesného vyléčení. Po deset let musel nosit brýle o síle +3,5 dioptrií na obou očích. Nějaký čas poté, co začal přijímat Boží proud, se dostavilo vyléčení. Dnes nepotřebuje žádné brýle. Nejdůležitější však pro něho bylo, že našel víru v Boha:
"Nikdy předtím jsem si nedokázal představit, že by člověk mohl tohoto nepochopitelného, zdánlivě tak vzdáleného ducha do té míry bezprostředně a obšťastňujícím způsobem sám na sobě zažít, jak mi to bylo umožněno skrze učení Bruna Groeninga a skrze příjem léčivých proudů. Kdyby mi dříve někdo něco takového vyprávěl, měl bych pro něj jen hanlivý posměšek. Dnes je ale všechno jiné. Cítím Boha jako láskyplného a milujícího otce. On je zkrátka jen světlo a láska. To nemůže člověk vůbec vyjádřit slovy, to musí každý prožít sám. Jsem z celého svého srdce vděčný Brunu Groeningovi, že jsem se jeho prostřednictvím nejen uzdravil, nýbrž že jsem nabyl i živého spojení se světlem nejvyšším."
Shrnutí
Na tomto místě bych rád shrnul všechno to, co bylo doposud řečeno: Zásady učení Bruna Groeninga se dají vyjádřit krátce v jeho následujících slovech: "Smím pomoci najít člověku jeho cestu k dobru. Jeho rozhodnutí mu však nesmím ani vzít, ani ho nemohu k dobru nutit. Každý musí najít svou cestu sám." Bruno Groening ukazoval pomoc hledajícím osobám, jakým způsobem mohou do svého nitra přijímat univerzální léčivou sílu. Činit to však musí každý sám. Vysvětloval zákony duše a moc myšlenek, varoval důrazně před jakoukoliv negativní myšlenkou a přiváděl své posluchače k pozorování svého těla a svých pocitů, aby se naučili rozlišovat povahu myšlenek. Úkolem každého jednotlivce však bylo přeměnit všechny rady Bruna Groeninga v činy.
Řekl: "Musíte sledovat jen to dobré. Musíte sledovat, tzn. dobré musíte následovat, to máme za úkol všichni, k tomu jsme souzeni. To musíme činit! Toto je si každý sám sobě dlužen. A když toho není někdo poslušen: Komu není rady, tomu není pomoci."
Záleží to jen a jen na každém člověku samotném, aby se obrátil, anebo tomu přinejmenším chtěl. Teprve pak je schopen přijímat zprostředkováním Bruna Groeninga do svého nitra Božskou sílu. Z toho pak v něm vyroste síla, která tento jeho obrat k Bohu přemění v činy a pomůže mu zbavit se všech nedobrých a škodlivých myšlenek. Dostavivší se regulace osvobodí tělo a duši od všeho negativního, co se v jeho těle a duši díky těmto myšlenkám usadilo a způsobilo všemožné poruchy, jak Bruno Groening nazýval nemoci. Jestliže je léčení úspěšné, je učiněn první krok. Vyléčený člověk má dále dbát na svůj myšlenkový život, aby jeho vyléčení bylo trvalé. Přitom musí být vzato v úvahu, že takové léčení není v žádném případě nějakým mechanickým procesem, že člověk není dále oproštěn od toho, aby prosil Boha o osvobození od následků negativních sil na svém těle a duši. Vyléčení zůstává v náhledu Bruna Groeninga konec konců vždy jenom aktem milosti Boží.
Člověk, jednající podle učení Bruna Groeninga, dosáhne však nejen vyléčení, nýbrž mu bude poskytnuta i jiná pomoc. Může se na svém vlastním těle a i na svém vlastním životě sám přesvědčit o všemohoucnosti Boha. Víra v dobro a víra v Boha v něm pak nabývá stále větších rozměrů. Protože přijímá do sebe jen dobro, naplňují ho ve stále větší míře pocity míru, radosti, lásky a spokojenosti. Strach a neklid, plody negativního myšlení, to vše se mu vyhýbá. Dochází k rozvoji a posile těla i duše.
Bruno Groening: "Duševně posilněn znamená, že člověk je schopen vnímat znovu přes svou duši, která mu byla do těla vložena Bohem, aby mohl skrze ni přijímat vysílání Boží."
Tělo a cit ukazují stále zřetelněji na dobro a zlo a člověk se učí uzavírat se před negativními myšlenkami a pocity. Počíná se vnitřní cesta a pomalu ale jistě si dotyčný začíná být vědom toho, proč zde na této zemi žije. Rozpoznává, že jde o mnohem víc, než o uspokojování potřeb těla. Ukazuje se stále zřetelněji, co člověk prostřednictvím svých myšlenek a především prostřednictvím svých rozhodnutí a svého jednání drží ve svých rukou. Ohraničená míra sebevědomí všedního člověka odpadá, dotyčný se cítí jako člověk stojící ve středu dění kosmických rozsahů. Jeho duch se začíná probouzet.
Dobro a zlo - posvátný boj v duši člověka
Z předcházejících výkladů je v dostatečné míře patrné, že myšlenky jsou působivé duševní síly. Jenže skutečností je, že existuje velký počet různých myšlenek. Při přesnějším pozorování jejich specifických účinků na člověka je můžeme rozlišovat na myšlenky s vlivem rozvíjejícím a na myšlenky s vlivem oslabujícím. Z tohoto důvodu hovoříme o pozitivních a negativních myšlenkách. Dokazatelné jsou souvislosti mezi negativními myšlenkami a následujícím onemocněním člověka. Zrovna tak se může hovořit o léčebném efektu při myšlenkách pozitivních. Proč však působí negativní myšlenka na člověka škodlivě a proč působí pozitivní myšlenka v opačném smyslu? Toto dění musí nastat následkem duchovní síly, která je obsahem všech myšlenek. Považuji proto za smysluplné zabývat se následovně pozitivními, oživujícími duchovními silami a na druhé straně duchovními silami negativními, život ochromujícími a ničivými.Neobhajitelné jsou představy mnoha vědeckých pracovníků, kteří nevidí v myšlenkách nic víc, než následek elektrochemických procesů v mozku člověka. Tomu odporuje jasně prokázaná skutečnost, že myšlenky mohou být od člověka ke člověku vysílány a to za podmínek, které odporují všem zákonitostem nám známých vyzařování (viz kap. 4).
Ten, kdo měl možnost pozorovat změny lidského těla před a ihned po smrti, se utvrdí ve své dřívější předtuše, že je člověk něco víc než jenom tělo. U člověka se dostaví velmi silný pocit, jakoby se smrtí od lidského těla něco odpojilo, něco, co ho dříve činilo bytostí. Pozůstalé tělo na nás dělá spíše dojem, jako by to byla nějaká schránka, od které se v důsledku smrti odtrhlo něco vyššího.
Jestliže chceme přijít blíže k podstatě lidského bytí, je bezpodmínečně nutné, abychom přijali do svého vědomí ještě jednu rovinu a to tu, která je nositelem myšlenek, života, pocitů a je tak vlastně nositelem samotného lidského bytí.
Bruno Groening to viděl takto: "Člověk je duch, má duši a pro tento život na zemi se zabydlil v lidském těle." Bruno Groening viděl v těle nástroj, který člověku umožňuje působit v materiálním světě. Tento nástroj je dar Boží, potřebuje však spojení s duší a s duchem, aby mohla vzniknout vnější lidská podoba. Při smrti se člověk od svého nástroje odloučí. Připraven o svou formující a oživující sílu se tento nástroj velmi rychle rozpadne na jednotlivé součástky. Ve smrti se vyjeví zcela zřetelně a jasně tato obrovská závislost těla na duchu a duši, jejíž odchod má za následek tělesný rozpad.
Stejným způsobem je možno pozorovat tuto závislost těla a duše během života v působení pozitivních a negativních myšlenek. Odkud přicházejí myšlenky, které jsou očividně nabity rozdílnými silami a které tak mohou člověku sloužit nebo mu škodí? Jsou odvozeny z jeho vlastního ducha, tzn. vytváří si je lidský duch sám nebo jsou mu přiváděny z nějakého vyššího pramene?
Zaměřme se k tomuto účelu blíže na působení myšlenek v člověku. Při bedlivém pozorování je nápadné, že negativní stejně jako pozitivní myšlenky vykazují zcela určité charakteristiky, které připomínají charakterové vlastnosti protikladných bytostí.
Negativní myšlenky napadají často vpravdě bouřlivě mysl člověka a trýzní ho nejrozmanitějšími obrazy zkázy, jakoby chtěly přinutit duši, aby jim povolila přístup, čímž by ji naplnily strachem, starostmi nebo nenávistí apod.
V normálním případě nejsou takové myšlenky člověkem vědomě přitahovány. Přijdou a jsou jednoduše tady a ve svém obsahu stojí často v protikladu k vlastním cílům a přáním, zmaří mnohdy veškeré osobní štěstí. Nejednou můžeme pozorovat dokonce i jejich plánovité řízení zaměřené cílevědomě na maření lidských vztahů, důvěry a lásky skrze myšlenky a pocity závisti, žárlivosti, hněvu, moci nebo chamtivosti.
Kdo by už chtěl takové myšlenky v sobě chovat? Přesto přicházejí v hojném počtu a podá-li jim člověk prst, uchopí hned celou ruku a těší se očividně z duševní nouze trýzněného. V některých lidech se stanou do takové míry mocnými, že je oberou o jejich veškerou schopnost samostatného rozhodování, zničí jejich osobnost a celý jejich duševní život a nechají na sebe vázat všechny jejich zbylé síly. Takový jev označujeme za mánii.
Zcela jinak se naopak jeví myšlenky pozitivní. Tyto se lidské mysli nevtírají násilím, podobají se spíše jemnému nádechu, vztažené pomocné ruce. Způsobují osvobozující, blažený pocit, respektují svobodnou vůli a člověk se musí snažit udržet si je, jinak hrozí nebezpečí, že se od jeho mysli odvrátí.
Tyto myšlenky naplňují člověka vnitřní láskou, věnují mu i v největší nouzi neočekávaný klid a dávají odpovědi a řešení, která by hledající duše nebyla schopna najít sama od sebe. Mnozí pak mluví o vnuknutí, jiní to nazývají intuicí, je to jev, o kterém by mohl vyprávět každý z nás, např. když se zamotané případy rozuzlí ve spánku, pomocí snu, který je schopen poskytnout žádoucí řešení. Žádoucí vědomost, dlouho chybějící poznatek je najednou člověku v jeho vědomí lehce přístupný, dostavil se z pramene, který mu však zůstává utajen.
Kurt Allgeier píše ve své knize "Zázrační lékaři": "Mnozí vědci, technici, ale i umělci a spisovatelé skutečně přiznávají, že je řešení mnoha problémů, se kterými se tolik potýkali, napadla ve snu anebo k nim v určitém stavu bdění doslova přiletěla. A nezřídka se stane, že se nějaký vynález nebo nějaký vědecký poznatek objeví současně na různých místech světa.
Již Sokrates poučoval: 'Přišel jsem na to, že básníci netvoří svá díla díky své moudrosti, nýbrž díky přírodnímu násilí a inspiraci, tak jako předvídači a vědmy, kteří říkají mnohdy pěkné věci, ale sami nerozumí tomu, co vyřkli'.
Johann Wolfgang von Goethe přiznal: 'Psal jsem svá díla jako nějaký náměsíčný. Verše dělají mne, ne já je.'
Wolfgang Amadeus Mozart vyprávěl: 'Slyším v mé fantazii části své hudby ne po sobě, nýbrž vše najednou. Nemohu ani popsat, co je to za radost. Když se mi daří dobře, když jedu v nějakém voze nebo když se procházím, nebo v noci, když nemohu spát, začínají se ke mně slétat myšlenky. Odkud anebo jak se ke mně dostaly, je víc, než mohu říci."
Nemělo by snad vůbec smysl hledat původ myšlenek ve vědomí člověka. Goethe a Mozart 'obdrželi' velké množství svých ohromujících inspirací do rovin rozumu bez většího uvažování. Měli očividně přístup k určitému vědění, které představovalo více než jenom nějakou sumu jejich osobních zkušeností. Nezávisle na sobě vyjadřovali oba přesvědčení, že jejich dílo nepochází z nich samotných.
Pozorované souvislosti se stanou teprve tehdy srozumitelnými, když začneme hledat původ myšlenek "zvenčí", tzn. mimo lidskou duši. Stejným způsobem, jako je možný dokazatelný přenos myšlenek z člověka na člověka, si můžeme představit i přenosy myšlenek z vyšších rovin bytí, které pak bývají pociťovány jako ponuky.
Myšlenky jsou ale vždy odvozeny od ducha. Na základě této skutečnosti je nutno připustit existenci takového ducha, který ze sebe myšlenky vytváří, existenci pramene, jehož myšlenky, jehož moudrost jsou člověku přístupny a které dalece přesahují přes jeho osobní poznání a vědění.
