Projev Bruna Gröninga ve Springe - 5. října 1958

1. Nepřináším nic nového. Chci jen vyprávět příběh včerejšího večera, totiž že jedno dítě, které jsem ostatně ještě ani neviděl a které bylo úplně chromé. ( ... ) , dostalo od jedné dívky, od jedné Francouzky, kuličku. Jméno "Gröning" přitom vůbec nepadlo. 

2. Ta dívka mu dala kuličku a řekla: "Milé dítě, věříš, že Bůh ti může navrátit zdraví a že se uzdravíš?" "Ano, teto, já tomu věřím!" "Podívej, tady dostaneš kuličku, jen ji prosím tě neztrať!" 

3. "Ne, ach, to lechtá, a je mi takové teplo, ach, podívej, teto, na moje nohy, co se to s nimi děje, ano, myslím, podívej, jak se ty nohy hýbají!" A dítě hned začalo kopat, protože přijalo život, který již v jeho těle nebyl, nebyl v jeho končetinách. To je víra! 

4. Ano, jeho rodiče to vzdali, protože doktoři  říkali: "Tady nemůžeme nic dělat." Ale vždyť to dítě to dalo najevo a chtělo být jen s touhle tetou, s touto dívkou o samotě a ubránilo se, protože cítilo, ře rodiče mu stojí v cestě. 

5. A tak to šlo velmi rychle a dítě bylo brzy na nohou! A uzdravilo se. Stalo se to nedávno, na jaře jsem tam byl, v březnu dítě dostalo kuličku a brzy nato se uzdravilo.

6. Ono připustilo, aby život znovu naplnil jeho končetiny, otevřelo se, odevzdalo se Bohu. Ano, to dítě mělo k Bohu vztah!

7. "Ano, věřím, že se zase uzdravím!" A jen tak, jakoby mimochodem, řeklo: "Maminka už nevěří!" To bylo výstižné. "Ale já věřím!" Ano, a hned se to stalo. Podívejte se, přátelé, cožpak by se to nemohlo stát také vám? Proč nevěříte? Proč stojíte sami sobě v cestě? Proč vždy znovu upadáte do stavu, kdy jste sami sobě překážkou? Proč se nevyhýbáte zlu, když víte, kolik zla v sobě lidé mají? 

8. Proč k takovým lidem pořád chodíte? Hledejte přece pravdu, přijměte pravdu, abyste jim také mohli říct pravdu! Oslovte své bližní touto pravdou a oni ji přijmou. Každý ji přijme. Vaší povinností pak bude přesvědčit je a přivést je na cestu. Ale někdo musí vykročit jako první! V mnoha případech jsou to děti, které vykročí jako první. 

9. Bývají to také starší lidé, ať již babička nebo dědeček, kteří, jak by oni sami řekli, již od života nechtějí nic jiného, než zdravé tělo, a já bych řekl, aby měli v těle pořádek a aby nyní, tedy krátce před odchodem, než budou vykoupeni z pozemského života, byli osvobozeni, aby došli k poznání a uvědomili si, že jsou děti Boží, že Boha následují, jsou nyní v Božím vedení a že mohou jít tou cestou, kterou jim Bůh určil, kterou předurčil každému člověku. 

10. To je to nejdůležitější pro dítě, které stojí v životě. Nebo také pro člověka vysokého věku, který již brzy bude muset opustit tuto Zemi, tzn. své tělo. Ano, přátelé, tomu jste neporozuměli. 

11. A co děláte vy, když někdo odejde? Slyšeli jste snad, že bych vyjádřil soustrast příteli, který ztratil svého příbuzného? Ne, to já nedělám! Možná vám připadá, že jednám falešně, ale tak to není! 

12. Kolikrát jsem byl svědkem, že se lidé Bohu rouhali, a přitom si říkali věřící. Jak se říká: Věřící odtud až potud! Ale není snad pravda, že by člověk neměl mluvit proti své víře? Že by neměl mluvit proti své církvi? Ó, to se hned horšil a rozčiloval, to že se samozřejmě nesmí, ale sám ukázal, kolik má ještě v sobě zla!

13. Mně to nepřijde zatěžko se vás ptát a vy mi pak máte odpovídat. Já bych vás trochu popíchnul - no vždyť jsem vás dnes již dost popichoval, ale vy pořád ještě neodpovídáte. Ale  často se lidé odhalí a  řeknou: "To se protiví mé víře, tohle si nenechám líbit, to neexistuje!" 

14. Přátelé, to je znamení, že ten  člověk vůbec není věřící. Vždyť když byl odvolán někdo z jeho blízkých, protože Bůh to tak stanovil, jak by mohl jinak  říkat: "On nebyl  nikdy nemocný, on je přece ještě tak mladý, a Bůh je tak nespravedlivý, že mi vzal mého nejmilejšího přítele, moje dítě, moji ženu, mého mladého otce, bratra, sestru, to je tak nespravedlivé. Není možné, že existuje spravedlivý Bůh, to je nesmysl! 

15. Vždyť je tolik starých a nemocných lidí, ty by si mohl vzít, ale ne tohoto mladého člověka, ne toho příbuzného, které jsem já tolik miloval a teď se ho musím vzdát!" Přátelé, jak jste se rouhali, jak jste proti Bohu hřešili! Je vám to jasné? 

16. Vždyť takový nářek a pobouření slýchám i zde, jako před nedávnem v Hannoveru. Sotva jeden muž odešel, sotva se rozneslo, že zemřel, hned spustili pokřik: "On byl přece tak dobrý!" Pak přišli příbuzní, dokonce i děti, zejména jedno z nich a  říká: "Mami, ty obleky po tatínkovi, ty přece dostane můj manžel!" Řekla dokonce i jméno, ale to vám ani nechci říkat, a hned myslela na to, co všechno tatínek měl. Říkám vám: Fuj tajfl! 

17. Kolik lidí už číhalo a říkalo si: "Až umře, budu po něm dědit." Přátelé, nesnižujte se k tomu! Nebuďte takoví! Jsou lidé, jak tak na druhé straně často slýchám, nechci ty výrazy ani používat, jen tenhle: "Až stará..." na jedné straně, a na druhé straně: "Až staroch umře, mohli bychom zdědit to či ono, pak budeme mít peníze, pak budeme mít nábytek, budeme mít barák, pak budeme za vodou..." 

18. Fuj! Jací mohou lidé být! Lidé jsou prostě takoví! Ale přátelé, je to tak správné? Není to spíš tak, že zhřešili? Připomínám vám to proto,  abyste ani v tomto ohledu nepropadali tomu, jak lidé běžně žijí, mluví a jednají. Varuji vás před tím. Přizpůsobíte-li se takovým lidem,  budete jako oni a nemůžete čekat, že by se vám vedlo dobře. Vždyť je to to nejhanebnější, co lidé mohou dělat! 

19. Nechte mu jeho majetek, ale postarejte se o něj! Když on sám již nemůže, nechoďte k němu, neposluhujte a nepomáhejte mu jenom proto, aby vám něco odkázal! Ne, dělejte to z lásky k bližnímu! Ani se neutěšujte myšlenkou, že když mu pomůžete, že opravdu něco zdědíte! Ne, nedělejte to! Já jsem pomohl mnoha lidem - Bohu díky! 

20. Ještě jsem, přátelé,  nic nezdědil. Ačkoli mi lidé leccos slibovali. Nezřídka se stalo, že  řekli, že něco zdědím. Já nato: "Ne, já to nechci! Kvůli tomu to nedělám, o to se nesnažím, to není můj záměr." Kéž i vy byste byli takoví! Vždyť vám to nepřinese štěstí ani požehnání, zaměříte-li se nato, abyste toho co nejvíce zdědili! Ne!  

21. Ale takový je člověk, tak žije, to je síla, síla zvyku! Tak jste to viděli u svých předků, od rodičů, od sousedů, tak jste to od nich slýchali a naučili se to. Nyní věříte, že to tak musí být, že je to správné a že to tak také musíte dělat.

22. "Podívej, ty máš bohatého strýčka, bohatou tetičku, musíš se k nim hezky chovat! Strýček ti jednou všechno odkáže, všechno zdědíš, a ty máš bohatou tetu, budeš po ní dědit." No, a takové dítě řekne: "No ano, když je to tak, tak to se k nim musím chovat hezky." 

23. Ale to jsou lháři a pokrytci, podvodníci to jsou! Ale kdo je tím vinen? No? Člověk sám, jestliže na takové rady dá. Kdyby poslouchal Pána Boha,  řekl by: "Ne, to já nechci!" Ale lidé se navzájem ovlivňují. Starší učí mladší generaci, aby se tak chovala. 

24. A já vám  říkám: Přátelé, ani si netroufám pokračovat a mluvit o tom, kolik hanebnosti se v rodinách děje, jak se lidé vůči svým bližním již prohřešili. Ale všechno se jim vrátilo! A ta zbabělost, jak lidi ovládá! 

25. "Nemohu přece jít a říci to svému nadřízenému! Hned by mě vyhodil!" Ale proč? Já jsem to  řekl, kolikrát v životě jsem to  řekl. A zakončil jsem slovy: "Tak, a teď moje papíry! Řekl jsem vám pravdu. Dejte mi papíry a já odcházím!" 

26. Ale oni na to vždy reagovali slovy: "Ne, a proč?" Poznali to a řekli: "Skutečně, řekl pravdu! Papíry vám nedám. Zůstanete u mě!"

27. Přátelé, když se také dokážete takto  prosadit, pak se vám nestane žádná nespravedlnost! Ale budete-li se bát, že vás váš chlebodárce propustí, tak se to stane. Kde je obava, tam je zlo, a pak vás opravdu propustí. A když už se stane, že vás ten chlebíčkodárce pustí, je tu přece ještě hlavní chlebodárce, který je pro nás vším! Je to Bůh, který se stará. 

28. Jestliže mu zachováte věrnost, jestliže ho nezradíte a zůstanete  čestní, jestliže budete vždy hájit pravdu a přesvědčíte se,  čím vším pro vás Bůh je, nikdy vás neopustí! 

29. Jsou lidé, ale je jich málo, kteří o sobě říkají, že konají jen dobro, aby se jim také dobro vrátilo. Ale zdaleka  ne všichni jsou opravdoví a konají dobro jen proto, aby pomohli svým bližním. A jsou schopni obětovat všechno, dalo by se říci, a nezahynou. Záleží jen na dobru samotném. 

30. Na jedné straně tratili, všeho se zřekli, všechno dali, ale na druhé straně získali něco nového. Protože o to neusilovali. Všechno přichází jakoby samo od sebe. Ano, tak se projevuje Bůh. Bůh jim dává dobrou odplatu. Nezahynou. 

31. Ale ten  člověk se již cítil osamocen,  cítil se bez Boha (bezbožně). Samozřejmě říká: "Já nejsem bezbožný, jsem věřící! Věřím v Boha!" Ale ve skutečnosti již Boha v sobě nenesl, Boha opustil, takže je též Bohem opuštěný. A tyto Bohem opuštěné lidi, ať již vlastním zaviněním nebo nechtěně, tyhle lidi já přivádím zpět. A nyní se vrátím! 

32. Také vy, milí přátelé, jste zbloudili, nechali jste se svést. Nikdo vám neřekl pravdu. Ale já si myslím, že již přece směřujete k pravdě. Jste na nejlepší cestě, abyste se o ní sami přesvědčili. Ale prosím vás, nebuďte lehkověrní! Jako vždy, i dnes vám  říkám: Nemusíte věřit tomu, co říkám! To od vás nežádám. Ale máte povinnost se o tom sami přesvědčit! 

33. Ale abyste se sami přesvědčili, opravdu sami na sobě, tzn. na svém vlastním těle, to se může stát teprve tehdy, až mu začnete věnovat pozornost.  Tehdy zakusíte pravdu a uvěříte. Pak již nebudete lehkověrní, nýbrž přesvědčení. Protože se sami přesvědčíte. A to je vaše povinnost. Nebo si snad myslíte, že byste mohli přesvědčit vy mě? Ne! 

34. Já nevěřím žádnému člověku. Vždyť jsem nevěřil ani vlastním rodičům, když říkali, že musím to či ono. Když nebyli v právu,  řekl jsem: "Ne, to neudělám." Samozřejmě, že někdy lítaly facky! To nevadí. Nikdy nedělám to, co chtějí lidé. Nemusí mi to ani říkat, natož to ode mě vyžadovat. Ne, to nedělám! Já přece neposlouchám lidi, ale Boha! Nic víc.

35. A právě tam vás chci, přátelé, dovést, totiž abyste poslouchali Pána Boha, abyste se vzdali své lehkověrnosti, abyste nevěřili každému šarlatánství a neupadali do pokušení, protože to by vás stále znovu strhávalo ke zlému. Já také nezkouším, já vás přece žádám, abyste se vrátili a přijali dobro. Volám vás k pořádku. Chci, abyste vedli dobrý, zdravý život, tak jak to Bůh stanovil, a abyste se nezahazovali s tím neřádem, se zlem. A nejen to, chci, abyste ho nejen vůbec netrpěli, nýbrž abyste ho rázně odmítli a od sebe vykázali! Když to tak budete dělat, přesvědčíte se a uvidíte, že všechno bude jiné, mnohem krásnější. Potom teprve začnete žít, potom teprve může v člověku působit Bůh. 

 36. I dnes to říkám: Jak se vyvyšují lidé, především ti starší, když se stydí říci, že jsou dětmi. A naopak, rodiče  říkají: "Moje dítě musí poslouchat, dítě má dělat to, co mu řeknu, to je u nás doma takový zákon. Dítě musí být takové a musí se chovat tak, jak si přeji já," říká matka a stejně tak otec. 

 37. Ano, to jsou tělesní, to jsou pozemští rodiče. Ach, ti toho vyžadují, jak jsou tvrdí a nároční, ale ne vždy vedou děti správným směrem a nadto bývají  nespravedliví. A nyní se zamysleme, jaký je Bůh vůči nám? Bůh je přece naším Otcem a tolik nám toho dal do vínku! Všechno jsme dostali. Já to ještě mám. Nenechal jsem se připravit o to přirozené, o to Boží. Proto také neposlouchám nikoho jiného, proto nedám na žádného člověka. 

 38. Ale Bůh to dal každému dítěti, tak, jak jsem to předtím řekl, dítěti se to vůbec říkat nemusí. Rodiče ho o to obrali a jen ho převychovali. Myslíte si snad, milí přátelé, že to Pána Boha nebolí, že jste člověka připravili o vůli, kterou mu On sám dal? 

 39. A Bůh tuto vůli nechce brát žádnému  člověku, ani žádné jiné živé bytosti. Ale rodiče, ti to dělají. Vaši rodiče vám to také udělali. A vy, protože jste poslušni člověka a ne Boha, jste to přejali a uskutečňujete to na svých dětech.  A vaše děti to zase budou chtít aplikovat na svých dětech a tak to půjde dál z generace na generaci. 

 40. Kdy to skončí? Kdy konečně ta bída s nouzí skončí? Kdy se zmenší armáda nemocí? Kdy se tomu učiní přítrž? Tak, milí přátelé, soudě podle lidských zvyklostí, tak nikdy. Člověk se musí tohoto svého zvyku vzdát, musí se obrátit a konat to, k čemu ho Bůh určil, jinak to nepůjde, musí Pána Boha poslouchat. 

41. Musí se podvolit Božímu vedení, vždyť bez toho není života! Bůh přece dobře zná tuto svou Zemi, projeví se jen v Její plné kráse a síle, jak ji pro nás stvořil. A naše tělo. Kdo ho poznal? Vědci, ti bádají již celá staletí a dosud ho nepoznali.  

 42. Ano, přátelé, k tomu bych vám toho mohl říci. Těmto lidem jsem toho řekl tolik, to vám zde ani nemusím  říkat, vy to nepotřebujete. Ale na to nejdůležitější vás musím upozornit. Tak se vás ptám, kdy konečně tahle bída skončí. Cožpak to takhle může jít dál? Vždyť vy sami  často  říkáte: Lidé tvrdí, že věří v Boha, ale rouhají se mu a nevěnují mu žádnou pozornost, nemají spojení s Bohem. 

 43. To je jenom prázdná huba, jen víra, do které se stylizují, ale ve skutečnosti to žádná víra není, vždyť jejím prostřednictvím nejenže všude proti Bohu mluví, nýbrž proti Bohu i působí, protože konají všechno  to, co je proti Boží vůli. Jste pořád ještě takoví věřící? Nebo jste byli opravdoví věřící lidé?  Ptám se vás: Chcete se nyní stát skutečnými věřícími? 

 44. Tak se tedy, přátelé, obraťte! Potom již nezhřešíte proti Bohu a nebudete konat proti Jeho vůli, nebudete pokrytci, kteří říkají: "Já věřím", nýbrž slovo "víra" uvedete ve skutek. Udělejte to a bude to dobře! Potom najdete cestu zpět. Nastoupíte cestu domů a ruka Boží vás povede. Ale musíte se té ruky chopit a nechat se vést. Pak bude všechno v pořádku!

 45. Já vím, že většina těch, kteří chodí do Kruhu přátel, sem přišla se zátěží, a to je mi právě před soudem vytýkáno: Vždyť k vám přece chodí jen nemocní,  jen lidé s nemocemi, kteří chtějí, abyste tyto nemoci léčil. Ano, takhle se lidé vyjadřují, je to čistě síla zvyku, že se mluví pořád o nemocech, které je třeba léčit, protože už je to takový zakořeněný zvyk. 

46. Ne, přátelé, za tímto účelem Kruh přátel nevznikl, to by byla deformace. Již tím sem byla vnesena nevíra, a proto musím se vší vážností říci, že tak tomu není. Proto vám nyní musím na příkladech ze života ukázat, jak se lidé skutečně prohřešili na sobě a na svých bližních, jak zhřešili proti Bohu.

47. A stále znovu vám kladu tutéž otázku? Má to takhle jít dál?! Cožpak se to má nadále trpět? Cožpak již přitom zůstane? Vy se nechcete  dozvědět pravdu? Nemáte v sobě touhu, chybí vám snad láska, nemáte dost  času a chuti, abyste se sami přesvědčili o tom, čím je pro vás Bůh?

48. Cožpak se vám  nechce a vaše tělo vám nestojí za to, abyste mu věnovali pozornost, přestože je pro vás opravdovým  Božím darem? Nezaslouží si tělo vaši pozornost? Cožpak tělu nechcete dopřát to, co pro ně Bůh předurčil? 

49. Neměli byste nyní skutečně vynaložit veškeré úsilí,  abyste se odvrátili od zla? Neměli byste se vymanit z té moci zvyku  a dokázat, že máte svou vlastní vůli, tzn. přestat se řídit lidskými pravidly a požadavky, nýbrž jedině svou vůlí, když vám ji Bůh dal, abyste se mohli svobodně rozhodovat?!

50. Nemůžete, přátelé, popřít, že člověk žije mezi dobrem a zlem. Mezi těmito dvěma póly žije, na jedné straně je dobro, na druhé straně zlo, a mezitím je člověk, který se rozhoduje. Je-li příliš slabý, propadá zlému, padá níž a níž, už nedokáže kráčet po cestě vzhůru, protože nemá sílu, padá dolů - zlu přímo do náruče a je mu vydán napospas. 

51. Neobjeví-li se v tuto chvíli pomocná ruka a nevytrhne ho z toho zla, je na dlouhou dobu ztracen a musí potom zlu sloužit. Kdo ale poznal, a to vy jste poznali, že ho zlo stahuje dolů, že ztratil plnou moc nad svý,m tělem, že ho svou vůlí již nedokáže ovládat, že mu chybí síla, síla vůle, neboť síla a vůle jdou ruku v ruce - existuje  totiž dvojí: 

52. zlá boří, dobrá tvoří.  A nyní, přátelé, záleží na tom, s kterou jste spojeni. Zde se vám nabízí ta pomocná ruka, zde jste skutečně vedeni, zde se musíte sami přesvědčit, zde nemáte být lehkověrní. Máte činit právě to, co sami sobě dlužíte! A potom uvěříte, potom již nebudete  lehkověrní!

53. Pokud   člověk, který udělal se zlem zkušenost a nechce s ním mít již nicspolečného, pak se ho musí zříct, a to z vlastního  rozhodnutí, tady hovoří jeho vůle. Boží vůle je jasná. Bůh chce, aby bylo  člověku pomoženo, když  poznal, že ho zlo stahuje -  Bůh mu pomáhá, Bůh ho vede, Bůh mu také odpouští.

54. Ale vy sami ještě nedokážete odpustit. Jestliže odpustím někomu  čin, který spáchal, ať již vědomě nebo nevědomě, a přitom ani nebudu zkoumat, jestli si uvědomil, že provedl něco zlého, je mu odpuštěno. Je to víc, než kdybych mu dal pytel peněz, nebo, když už mluvím o penězích, jako kdyby někdo vnesl do díla miliony. 

55. Toto poznání jednotlivce, milí přátelé, to je nejvyšší dobro, je to víc, než cokoli pozemského.  Poznání je totiž nejlepší cestou k nápravě!

56. Z pádu se můžete sami poučit. A dokonce upřímně  řeknete: "Ano, chci patřit k čestným lidem, chci otevřeně a čestně říci, že jsem byl svině, mám v sobě zlo, a to mě vedlo. Přiznávám, nechal jsem se nalákat a svést, byl jsem příliš slabý. Nemohl jsem jinak, neodvážil jsem se mu postavit.  Nedokázal jsem ani přijmout dobrou sílu, abych to svinstvo ze sebe vyhnal." 

57. Nechoďte za mnou a nechtějte mi tvrdit, že jste v sobě nic takového neměli! Jsou lidé, nezřídka i zde v Kruhu přátel, kteří to svinstvo stále nosí v sobě a nemohou od něho upustit, to je moc zvyku! 

58. Jsou tací, kteří  říkají: "Nemohu jinak, musím ji trápit, musím se dívat, musím se ujistitt, že se mu vede zle, že se zlobí a že je pokořený, já mu dám za vyučenou! Já mu ukážu, jak na to!" A podobné řeči! 

59. Nechtějte po mně, přátelé, abych mluvil dál, nebo budu osobní, a pak bych musel ty lidi vyjmenovat. Tito lidé nepřestali ještě dnes sloužit zlu. Potom je naší povinností vytrhnout člověka ze spárů zla, aby nezpůsobil ještě větší neštěstí.

60. To zlé v člověku stále roste, místo aby se zmenšovalo, vždyť je na této Zemi stále víc bídy a nouze. Ale někdo se musí postavit, někdo musí přiložit ruku k dílu. A ten někdo, to můžete být právě vy, nemusím to být jen já, ale vy musíte nejdříve nasbírat zkušenosti, protože jinak to nejde. 

61. Musíte se nejdříve sami o všem přesvědčit, musíte se učit sami na sobě a dojít k sebepoznání. Vždyť toho tolik víte, jak to v životě chodí, jak tomu bylo ve vaší rodině, jak zlo útočilo právě na vás a jak je to bolestné, když vám člověk řekl jen jedno slovo, jak jste hned byli uražení. 

62. Hraji si snad já na uraženého? Cítím se snad já oslabený, když tisíce a tisíce článků v novinách představuje Gröninga jako toho nejpodlejšího člověka?! To bych rád viděl, kdyby někdo z vás zakusil něco podobného, kdyby o něm napsali a zveřejnili byť i jediný takový článek! Hned by se psychicky zhroutil. 

63. Zhroutil jsem se já? Ne! Nikdy! To se zlému nepodařilo, vždyť vím, že je to zlo. Ale zlo mě nemůže pokořit, já se nenechám doběhnout, já se nenechám zlem nalákat a svést. 

64. Také si nehraju na uraženého a nejsem ani ukřivděný.  Proč? Protože vím, že to není  člověk, nýbrž že za tím vším je zlo, které proniklo do  člověka a svádí ho a ponouká ke zlým skutkům. Je mou povinností a závazkem  člověka osvobodit, osvobodit ho od zlého. ( ... ) 

65. A protože toto zase není mou povinností ani závazkem, bylo by smutné, když znám pravdu, když jsem poznal sám sebe, když jsem prohlédl člověka, když vím, kde je příčina, a přitom nepřiložil ruku k dílu, abych člověka osvobodil. 

66. Proto se na nikoho nezlobím. Můžete klidně přijít a dát mi facku, kvůli tomu se vás zlobit nebudu. Zaraduju se a řeknu: "Teď to zlo ze sebe vydal, teď je ta pravá chvíle, teď mu musím dát to dobré!" Pomysleli jste na to také? Věděli jste, že tato chvíle, tento okamžik se musí využít? Vy jste to vůbec nevěděli, vy jste ten okamžik skutečně propásli, a to proto, že jste to nevěděli. 

67. Tato kratičká chvíle, milí přátelé, to je skutečně jen malý okamžik, zlomek vteřiny, který musíme využít a jak takový zlomek vteřiny může být člověku požehnáním, a vy jste ten čas svého pozemského života promrhali. Úplně jste otupěli. Uvažujte, kolik let uplynulo, a vy jste je neyvužili, a já využívám i zlomek vteřiny. To není přehnané, to se stane "raz dva", ale pro lidi, kteří o tom vůbec nic nevědí, ¨je to hádanka. Jsou lidé, že řeknou "Hokuspokus", jsou jiní, kteří řeknou "No, čaroděj" nebo něco podobného. Ať si říkají, co chtějí.