Léta v Gdaňsku

Až do roku 1943 žil Bruno Groning v Gdaňsku. Tato doba byla pro něho důležitou životní fází, ve které poznával lidi ve všech životních situacích. Dr. Kurt Trampler to popsal takto: "Pět let navštěvoval obecnou školu. Potom se učil v nejrozmanitějších povoláních poznávat pestrý, mnohotvárný život. Všude si chtěli zručného, tichého, pořádného a skromného pracovníka podržet. On ale nikde nezůstal dlouho. On byl veden k tomu, aby poznával pořád něco nového, jak kdyby ve škole života hledal pokaždé jinou třídu."

Bruno Groning o tom napsal ve svém životopise: "Zvláště mi záleželo na tom, abych získal praxi, při které bych mohl studovat znalosti a dovednosti lidí ve všech situacích a všech lidových vrstvách a abych se mohl dozvědět, jak si lidé svůj život utvářejí. Hledal jsem nejen ty nejchudší z chudých, ale také ty nejbohatší z bohatých, abych poznal jak žijí. Privátní život, jak se to rozumí v obyčejném slova smyslu - návštěva kina, hostinců, hraní karet atd., to všechno mě nezajímalo."

Učební a pracovní léta

Po propuštění z obecné školy roku 1920 se učil Bruno G. kupcem u jedné obchodní firmy. Ta obchodovala s potravinami, nářadím, látkami atd. Po dvou a půl roce musel na naléhání svého otce učení přerušit. Stavební polír zastával názor, že jeho syn by se měl vyučit rovněž nějakému řemeslu ve stavebnictví. BG uposlechl přání svého otce a začal další výuku jako tesař. K dokončení učebního poměru nedošlo ani tady, protože v tehdejší době panovala v Gdaňsku velká nezaměstnanost a firma, u které se učil, čtvrt roku před dokončením tohoto učení musela pro nedostatek zakázek ukončit svou činnost. On sám k tomu řekl: "Z důvodu inflace končily různé firmy, u kterých jsem se učil, svou činnost, a proto jsem své učení nemohl dokončit. Tovaryšskou zkoušku jsem nesložil, chybělo mně ještě asi dva a půl měsíce učební doby. Musel jsem zkusit si vydělávat na živobytí sám."

Roku 1925 si zřídil stavební a nábytkové truhlářství a pracovně se osamostatnil, avšak tuto činnost také téměř po dvou letech zastavil. Počínaje tou dobou až do roku 1943 byl zaměstnán v nejrůznějších oborech, pracoval v přístavu, v továrně na čokoládu, na poštovním úřadě v Gdaňsku jako doručovatel telegramů a u firmy Siemens a Halske jako montér slaboproudu. On sám to jednou popsal takto: "Pracoval jsem v té době v Gdaňsku nejen jako tesař, ale také jako truhlář, malíř a zámečník. Dočasně jsem pracoval u firmy Siemens a u pošty. Byla to pro mne také příležitost abych svým bližním pomohl v několika případech v právních záležitostech. S národním socialismem jsem neměl žádné styky."

Egon Arthur Schmidt píše ve své knize "Zázračná uzdravení Bruno Groeninga" o této době: "Vyučil se tesařem a byl se svým otcem také společně činný v jeho povolání jako zedník. Od nejrannějšího mládí musel těžce pracovat a vedl turbulentní vnější život, aby si vydělal na svůj chleba. Neštítil se vykonávat i ty nejhrubější a tělesně nejnáročnější práce. Jako přístavní dělník uměl zabrat za své lano nejméně se stejným úsilím jako jeho parťáci. Netajil se s tím názorem, že to všechno patřilo k té cestě, která ho vedla až do hlubin, aby mohl vystoupit k výšinám. Staré čínské přísloví říká: Kdo se nikdy nebrodil bahnem, ten se nemůže stát svatým."

Opět dochází k uzdravení

Také jeho nadání, že byl schopen pomoci nemocným zvířatům a lidem, bylo zjevné jak dříve tak i později. Jeho synovec Georg udává: "Jeden soused měl slepice a jedna z nich škaredě kulhala, vlastně již na ní byla řada, aby skončila na talíři. Bruno řekl: "To ne, to nesmíte udělat." Všichni se ptali, co by se tedy mělo s takovým zvířetem dělat. Bruno ji vzal na ruku, pohladil ji a potom ji opět vhodil do zahrady. Slepice pobíhala divoce sem a tam a už nekulhala. Nikoho ani nenapadlo, aby ji hodil do hrnce na vaření."

Jeho otec napsal v jednom místo přísežném prohlášení roku 1949: "Já sám jsem byl postižen těžkými útrapami, takže se lékaři již vzdávali naděje na mé uzdravení. Krátké ošetření od mého syna Bruna stačilo, aby mě úplně uzdravil." Ernst Kohn (soused) prohlásil roku 1955 rovněž místopřísežně: "Pan Bruno Groning již dříve pomohl svou léčivou silou mnoha lidem ... léčivou sílu Bruno Groninga jsem pocítil v jejím účinku v letech našeho sousedství v Gdaňsku-Langfuhr. Tam často býval zbaven bolestí." Také Charlotte Adamová poznala Bruno Groninga v Gdaňsku: "Pana Groninga znám od roku 1928 z Gdaňska, které je mým rodným městem. Pan Groning se už tehdy zabýval o duchovní věci a lidem pomáhal a uzdravoval je. Mně je známo přibližně 20 případů které byly úspěšné. Také mohu dát mnoho důkazů o tom, kdy pan Groning pomohl dětem, které byly ochromené, neviděly nebo neslyšely. Ve všech případech to bylo úspěšné. My sami tu stojíme ještě dnes před velkou hádankou zrovna tak jako všichni ostatní lidé, kterým pomohl. Dříve jsme vždy lámali hlavu, jak je něco takového možné." V jednom místo přísežném prohlášení z roku 1931, které Schmidt uvádí, se říká, že jedna těžsce nemocná na záškrt, které již lékaři nedávali žádnou naději, našla opět své zdraví s pomocí Bruna Groninga. On sám o tom řekl: "Tuto paní jsem odnesl ze smrtelné postele."

Působí ve vší tichosti

Když byl Bruno Groning později světoznámým a jeho uzdravování způsobovala všude velký rozruch, kladlo si mnoho lidí otázku, proč nevystoupil na veřejnost již před rokem 1949. On se k tomu v roce 1950 vyjadřil takto: "Mé veřejné působení uvedlo mnoho lidí v údiv. Mnozí se ptali: Proč se nevynořil Groning již dříve? Žiji přece už 43 let, a to jak působím na veřejnosti nyní, tak jsem působil již od dětství. Jenom jsem odjakživa dělal všechno proto, abych nebyl vláčen po veřejnosti. Už mnohem dříve jsem se zabýval tím, a to vždy v malém okruhu, abych lidem vyložil, že znám jednoho člověka (nemluvil jsem tehdy o tom, že to jsem já, ale připsal jsem mé schopnosti jednomu neznámému třetímu), který, aniž by se naučil medicínu, dokáže skoro všechny nemocné vyléčit. Moji posluchači mě však považovali za poblouzněného a jenom málokteří mi tehdy byli schopni rozumět. Čas od času jsem měl příležitost potkat nějakého nemocného a odebrat mu jeho nemoc, aniž by on něco zpozoroval, dělo se to pomocí slov, dotykem nemocné části těla nebo údu, nebo pomocí nějakého předmětu, který jsem mu předal. Později jsem zpozoroval, že jsem schopen ve stejném čase pomoci nejen jednomu jedinému, nýbrž i několika nemocným a že tento způsob pomoci nebyl pro mne vůbec obtížný. Ve vší tichosti jsem pracoval i nadále a téměř žádný z mých pokusů nezůstal bez úspěchu. Malý okruh lidí, s kterými jsem přišel do styku, byl přirozeně ohromen a nemohl pochopit co se tu stalo. Rozumově to pochopit nelze. Nemocní, kterým jsem pomohl, poznali tuto skutečnost a dosvědčovali ji, aniž by k tomu mohli podat nějaké vysvětlení. Čas a spolu s ním nakupení případů uzdravení ze mne udělaly ´velký vysílač´. Stále více lidí přijímá léčivou vlnu. Mohu sám za sebe prohlásit, že každý má přijímací stanici pro tuto vlnu, jen musí člověk vědět, co chce přijímat. I dříve existovaly různé malé vysílače, které však byly podle mého názoru ve své síle omezené, nebyly dostatečně rozvinuté, v důsledku této slabosti nebyly schopné se prosadit, a tak postupně zanikaly. Abych se vyjádřil stručně, chci pro srovnání říci, že jsem tento aparát u člověka našel a jsem schopen toho, abych na lidském organizmu provedl takříkajíc generální opravu. Pro lidi, kteří byli mnou uzdraveni to znamená takovou samozřejmost, jakou je rádio. Vysílám léčivou vlnu bez přímého spojení k nemocným, tzn., aniž bych věděl kde se nemocný nebo nemocní nacházejí. To dokazují má uzdravení na dálku."

....

(bude doplněno)