Dětství a mládí Bruna Gröninga

"Během svého dětství jsem se již čím dál častěji střetával s tím, že oplývám zvláštními vlastnostmi, které působily na jiné lidi i na zvířata uklidňujícím způsobem a dokonce i hojivě. Již jako malé dítě jsem svou pouhou přítomností zbavoval nemocné jejich potíží a děti, jakož i dospělí se ve svých sporech a hádkách při mnou vyřčených slovech zcela uklidnili. Dále jsem pozoroval, že zvířata, která byla velmi plachá, nebo ta, která platila za zuřivá, se v mé přítomnosti chovala velmi pokorně a dobrosrdečně. Mé vztahy k rodině se stávaly díky tomu zvláštní až napjaté. Usiloval jsem proto dostat se co nejdříve z tohoto prostředí neporozumění do úplné samostatnosti."

Narození

Bruno Gröning se narodil 30. nebo 31. května 1906. Přesný časový údaj není znám. On sám jednou řekl: "Lidé nevědí, kdy jsem se narodil." Rodina Gröningů měla v této chvíli již tři děti, tři další měly následovat, takže Bruno byl čtvrtý ze sedmi sourozenců.

V okamžiku jeho narození nebyl jeho otec doma. August Gröning byl v tu dobu přítomen jednomu nočnímu cvičení dobrovolných hasičů v blízkém lese. Měl za to, že jeho paní, která měla vždy těžké porody, se nyní nachází doma v porodních potížích. Avšak pojednou tu stála před ním, přiběhla za ním do lesa a líčila mu, jak velice lehce a bezbolestně porodila syna. On sám nebyl schopen slova. Ale to, co potěšilo a obšťastnilo jeho paní, v něm vyvolalo pocit bázně. Zalekl se toho. Bylo mu nezvykle úzko. On nepociťoval to pěkné, nýbrž toto dítě mu nahánělo strach. Jeho syn Georg později napsal, že se otec ve svém neklidu dokonce uchýlil do rukou duchovního. August Gröning sám krátce před svou smrtí místopřísežně prohlásil, že se již při porodu jeho syna ukázalo, že to bude asi dítě se zvláštními schopnostmi. Rovněž porodní bába paní Preus zpozorovala výjimečnost tohoto dítěte. Když odcházela vystrašeně od postele matky řekla: "Vidím sluneční paprsek, který ozařuje matku a dítě zvláštním jasem." A ptala se stále znova a znova: " Co se to jen ve vaší rodině děje?"

Podivín

V následující době docházelo opakovaně k takovým příhodám, které na chlapci odhalovaly právě to neobyčejné. Tak píše Egon-Artur  Schmidt ve své knize "Zázračná uzdravení Bruno Gröninga toto: "Už v té době, kdy ještě malý Bruno ležel v kolébce a nějaké jeho mluvení nemohlo být vůbec ani pomyšlení, stávaly se první zázračné věci. Z toho jeden příklad: Příležitostně přišel otec láteříc domů a nadával matce i starším sourozencům, když z vedlejší místnosti, ve které stála kolébka s Brunem, bylo slyšet odporující, velmi silné, téměř hněvivé hlasy. Matka věděla přesně, že v této ložnici se nachází pouze malý Bruno. Otevřela polekaně dveře aby zjistila co se to tam děje. Našla malého, jak klidně leží ve své kolébce a láteřící hlasy oněměly. Otec byl potom celý jako vyměněný. Po domě pak chodil velmi tiše a opatrně ..."

Od samého počátku byl Bruno Gröning jiný než ostatní děti, a proto docházelo z jejich strany často k nedorozuměním a nespravedlnostem. V rodině mu říkali "fantasta" a často dostával bytí.  Zvláště s otcem vycházel špatně.  Egon Artur Schmidt píše dále: " ... bylo to něco jako bázeň před chlapcem, kterou se zdál být (otec) napaden. Tato bázeň se přenášela i na všechny sourozence, kteří ve své bezradnosti, když už byl Bruno větší, neznali žádné jiné východisko, než to, že mu tu a tam řádně vyčinili. Jeden z obou bratří ho jednou uhodiltak silně, že mu přerazil nosní kost." Bruno Gröning se k tomu sám vyjádřil ve svém životopise: "Můj poměr k rodičovskému domu byl proto zvláštní a napjatý. Toužil jsem už velmi brzy po úplné samostatnosti, abych se oprostil od tohoto prostředí naplněného -mým nepochopením- ze strany celé rodiny." Jediná osoba která se o něho starala a brala ho v ochranu, byla jeho matka.

Od té doby kdy se samostatně udržel na svých nožkách, si začal malý Bruno hledat své vlastní cesty. Časopis "Revue" k tomu píše: "Již jako dítě, které sotva umělo mluvit, se učil znát samotu. Utíkal z domova pryč a hrál si s domácími zvířaty, která se mu zdála být bližší než jeho vlastní sourozenci. (...) Z toho malého chlapce se stal podivín, jakého ještě nikdy nikdo mezi pracující mládeží v Ludolfingerské ulici neviděl. (...) Po celé dlouhé dny nebýval ke spatření. Z čeho byl živ, to nikdo nevěděl. (...) Bruno tedy musel po celé dny hladovět. Našli ho někdy na hřbitově úplně samotného. Někdy ho tam viděli jak se modlí."

Jeho babička prý jednou řekla: "Co je to jenom za prazvláštní dítě, tenhle Bruno. Sedí tu vždycky jenom tak sám pro sebe. S ostatními si nehraje, sedí tu a je pořád jenom ve svých myšlenkách. Co jen z toho dítěte jednou bude?"

V lese

Již záhy utíkal malý Bruno z domova pryč, aby v lese hledal ochranu před lidmi, kteří se mu zdáli být tak zlí, kteří mu nerozuměli a jednali s ním tak tvrdě. Časopis "Revue" píše: " Když uměl lépe chodit, objevil velký les, který se nacházel v blízkosti nájemních kasáren. Nořil se do něj jako do nějakého obrovského, tajuplného světa. (...) Někdy ho známí viděli jak leží pod keřem a starostlivě si prohlíží různé trávy a listí. Příležitostně také viděli, že si získal obdivuhodně těsný vztah k veverkám a jiným zvířatům. (...) Jednou ho pozoroval jeden muž jak zamyšleně kráčí za kulhajícím psem. Hrál si s tímto zvířetem, hladil ho. (...) Tak se k němu choval po několik dnů, až nakonec už pes vůbec nekulhal. (...) Chodilo za ním mnoho zvířat. Když tu některé leželo nemocné, vstalo a běželo s ním do lesa."

Stále to byl les, který ho magicky přitahoval. Tady, v klidu přírody, nacházel dobro. Tady se cítil být spojen s Bohem. Tady byl šťastný. Chodila sem za ním zvířata, často taková, která byla nějakým způsobem postižená. Hladil je a ona se zase uzdravila. Jeho bratr Georg k tomu napsal: "Zvířata byla jeho miláčky, těm věnoval zvláštní pozornost už v raném dětství." Na otázku, co ho hnalo do lesa, řekl sám Bruno Gröning toto: "Tady jsem zažíval Boha. V každém keři, v každém stromu, v každém zvířeti, ba dokonce i v kamenech. Všude jsem mohl celé hodiny stát a přemýšlet - neexistoval vlastně žádný pojem času - a vždycky jsem se cítil, jakoby se můj celý vnitřní svět rozšířil až do nekonečnosti."

 Jindy o této době napsal: "Šel jsem dál a dál a musel jsem prochodit dalekou lesní cestu. Nepotkal jsem tu žádného člověka, za to ale o to více zvířat, zvířat všeho druhu. Tato byla z počátku velmi bázlivá, což mě rovněž velmi zaráželo. Až teprve teď se mi dostalo poznatku o dobru a zlu. Šel jsem dál a dál a měl jsem přitom před sebou zcela jasný obraz. Přírodu, zvířata, sebe a lidi jsem vnímal jako boží bytost na této Zemi, kterou jsem také vnímal jako Boží. Při tom mě napadla myšlenka: Bůh - a řekl jsem si jen tak pro sebe: Bože, jak je tu u tebe dobře, tady chci zůstat navždy. Doma u mých rodičů, stejně tak jako u jiných lidí, není tak pěkně, není tam tak poklidno. Většina lidí je velmi zlá. Tady chci zůstat a už se nemusím těch zlých lidí obávat. Nato mi bylo jasné, že se také zvířata združují tady v lese kvůli zlým lidem. Netrvalo dlouho a cítil jsem se tu být v bezpečí víc, než u svých rodičů v domě, neboť tady jsem nebyl tak osamocený. Zvířata přede mnou najednou pozbyla všechnu plachost, stala se přítulná, přišla ke mně, dala se hladit. Mluvil jsem na všechna zvířata. Zkrátka velmi dobře jsme si rozuměli, doprovázela mě lesem a stávali jsme se stále většími přáteli.

Tak jsem zůstal několik dnů a nocí v lese, než mne tu lidé našli a předali rodičům. Doma jsem dostal velký výprask a k tomu ke všemu jsem byl ještě uvězněn v jedné místnosti. Kvůli výprasku jsem nikdy neplakal, protože jsem bití nepociťoval jako bolest, i když mé tělo hrávalo mnohdy po takovém výprasku všemi barvami. Každopádně vězení v rodičovském domě netrvalo nikdy dlouho , neboť jsem se z něj rychle a často dokázal vysvobodit. Les a moji přátelé, zvířata, to vše bylo tak silné, že mě to vždycky k sobě zase přitáhlo."

Podstatný zážitek

Ve věku dvou a půl let už to doma nevydržel. Měl jen jedno přání, dostat se z této Země a od všech těchto zlých lidí pryč.Běžel opět do lesa a naléhavě prosil Boha , aby ho odtud vzal. Potom se mu však dostalo odpovědi, která měla změnit celý jeho další život. Později to popsal takto:

"Když jsem se stal novým občanem této Země, pociťoval jsem všechno tak ohavné, nechtěl jsem tu vůbec zůstat. Řekl jsem Mu teď trochu jinak: .. Bože, proč jsi mě sem poslal? Já tu nechci zůstat, tady pociťuji jenom to zlé. To tak nemůže zůstat, já tady už nechci být. ... Samozřejmě jsem nebyl obklopen lidmi. Sotva jsem se dokázal postavit na vlastní nohy, jak jsem jimi dokázal pohybovat, tj. pohybovat vlastním tělem, ubíral jsem se do lesa, který se nacházel v těsné blízkosti, abych byl sám, abych se lidí zbavil. Nechtěl jsem, já jsem tu nechtěl zůstat. Řekl jsem: .. Ne, to tak nemůže zůstat ... Dostal jsem odpověď, dobrou odpověď. Také jsem řekl: .. To jsem nevěděl: ... A to stejné slyším také od svých bližních dnes, potom, když se dozvědí pravdu: .. To jsem nevěděl. .. Ano, já jsem to zpočátku také nevěděl. Říkal jsem, jak je tu to ohavné, že je v lidech tolik zla. Ve zvířatech tolik dobra, v rostlinách to pravé Boží, z čeho se můžeme potěšit. Ale od té doby, moji milí přátelé, jsem už o tom nemluvil. Od té chvíle jsem si byl vědom proč tu jsem. Od té doby jsem už věděl co je tady mým úkolem. Nejsem ve službách lidí, nýbrž jedině ve službě Boží, nic víc. Konám jen to, co zde mám konat, i když to lidé ještě tak dobře a správně nemohou chápat. To však není na škodu, to všechno člověk na sebe musí vzít."

Na jiném místě napsal: "Mezitím mě často v lese napadla myšlenka: Nejsou lidé také tvoji přátelé? Ano, proč tedy před lidmi stále utíkám? Zase jeden poznatek: Zvířata se bojí zla v člověku, ale já se ho nebojím, neboť jsem silnější než zlo. Že jsem silnější, to všem lidem dokážu. Ačkoli mé tělo bylo ještě tak malé, cítil jsem se silnější než všichni lidé."

Zvláštní nadání

"Odtud počínaje, mému tělu bylo dobrých dva a půl roku, mě to přitahovalo k lidem, kteří byli přemoženi zlem. Zlo zatěžovalo tělo lidí, což lidé nazývají nemocí a zase mě napadla myšlenka, když jsem tak stál před nějakým nemocným lidským tělem: Z těl některých zvířat přece nemoc zmizela, když jsem si tiše pro sebe říkal: Milé zvířátko, ty budeš mít brzy zase zdravé tělo. A tak se také stalo. U člověka to přece není nic jiného. Když ve mně tato myšlenka pevně zakotvila, bylo tělo člověka zbaveno všech potíží. Tak jsem byl neustále nemocnými přímo přitahován, neboť ve všech bytech kde jsem se náhle objevil, byli nemocní lidé, kterým jsem vždycky jen říkával: Ty už přece nejsi nemocný.

Anebo když ostatní říkali: On umře, tak jsem krátce řekl: Ne, ten ještě dlouho nezemře, uzdraví se!" U každého nemocného jsem pobyl jenom krátce, jenom tak dlouho, než jsem se k němu stačil přiblížit a tiše mu říci to, o čem jsem už zmínil, a pak jsem vždycky bleskově zase zmizel".

Dr. Kurt Trampler napsal ve své knize"Velký obrat" o této době: "Tento dvouletý hoch již začal pociťovat, že nemocná zvířata jeho blízkost vyhledávají, že např. unavený starý pes po jeho pohlazení podivuhodně ožije. Brzy pozorují také nemocní, že se jejich stav vylepšuje, když do jejich místnosti vkročí toto dítě. Trpící jsou vnímaví na zvláštní uzavřenou povahu vážného chlapce, který je v rodičovském domě a u svých vrstevníků považován za svévolného, téměř nebezpečného samotáře, kterému je lépe se vyhnout."

V jednom rozhovoru s časopisem "Das Neue Blatt" to posal Bruno Gröning následovně: "Již jako dítě jsem se uzavřel všem špatnostem. Nemohl jsem je prostě strpět. Všechno se ve mně proti nim bránilo. Také tehdy mě už všichni nazývali podivínem, který chce naléhavě prosadit svou vůli. Kupodivu mne už tehdy stále přitahovali nemoci a trpící lidé. Byl to zvláštní tah, který mě k nim vedl. Kupodivu se tito nemocní lidé v mé přítomnosti cítili lépe. A často jsem si vyslechl: Zůstaň tu ještě, můj chlapče, ty mi dáváš zapomenout na mé bolesti. Tehdy se také stalo, že jsem se před známými a před lékaři prostořece vyjádřil: Ten se zase uzdraví! Ten druhý to ale nedokáže! Potřásalo se hlavou a padl na mě dotaz, jak jsem dospěl k tomuto názoru. Na to jsem ale neměl žádnou odpověď. Prostě jsem to tak v sobě cítil. Byl to také tento cit, co mě během první světové války znovu a znovu hnal za zraněnými do lazaretů v Gdaňsku. Brzy jsem byl všude velmi známým hostem."

Jedna svědkyně doby popsala následující  událost, která se přihodila v jednom gdaňském lazaretě: "Bylo to za první světové války. Jeho matka s ním šla do místního lazaretu, aby navštívila jednoho vojáka. A jak tak s tím mužem hovořila, zaslechli z jednoho rohu naříkání a křik. Tak tedy, bylo to velmi, velmi nepříjemné a malý Bruno tam pak šel a sedl si na postel toho vojáka, jsem přesvědčená, že dosud ještě nebyl ani operovaný. Asi ho právě přivezli, nebylo volné místo, takže ho neměli kam jinam dát a on pak celý sál znepokojoval svým křikem a sténáním. Potom si on (Bruno) prostě sedl na postel toho strýčka a vzal ho za ruku. A tu projela bolest celým jeho tělem a on zvolal: Mami, mami au, au, au. Tak to uměl už tenkrát."

Jednoho dne ležela babička na smrtelné posteli. Příbuzní a Brunovi rodiče ji navštívili, stáli u její postele a modlili se. Malého Bruna vzali s sebou. Když tak viděl Bruno celou společnost a vnímal, co se děje, šel k posteli umírající ženy a řekl: "Babičko, ty neumřeš. Ty jsi zdravá!" Babička se na posteli posadila, cítila se dobře a druhý den z postele vstala a byla úplně zdravá."

Bruno Gröning napsal ve svém životopise o probuzení své léčitelské schopnosti toto: "Během mého dětství a mládí, které jsem prožil v domě rodičů, jsem se přesvědčoval stále víc a víc o zvláštních schopnostech které ze mě vycházely a byly schopné mít tišící nebo léčivý účinek na lidi i zvířata. Již jako malé dítě jsem svou přítomností zbavoval nemocné lidi jejich potíží a děti i dospělé v jejich rozčilení a sporech úplně uklidnilo jen několik mých slov. (...)"

Neobyčejné dítě

Bratr Bruno Gröninga, Kurt jednou líčil následující událost: "V neděli ráno odcházeli naši rodiče do kostela a pověřili mě, abych prostřel ke snídani stůl a uvařil kávu. Já jsem to neudělal, pro mne bylo důležitější hraní. Když se rodiče vrátili domů prostřel stůl ke snídani Bruno a také uvařil kávu. Rodiče pochválili pří snídani Bruno za výbornou kávu a pokárali energicky moji nedbalost. Tu mě popadl obrovský vztek, protože Bruno byl vždycky vychvalován jako ten dobrý, že už jsem si neuměl jinak pomoct, než že jsem vzal konev a její vařící, horký obsah jsem vylil Brunovi na hlavu. On však zůstal úplně klidný, všichni byli z mého ohavného činu zděšeni. A opět se stalo něco neobyčejného. Brunovi nebyly tímto činem způsobeny ani v obličeji ani po těle vůbec žádné popáleniny. Tento zážitek spolu ještě s jinými udělaly na nás sourozence a také na mládež v sousedství, tak silný dojem, že jsme v budoucnosti od týrání našeho mladšího bratra upustili."

Bruno Gröning se nezúčastňoval rvaček a nikdy také, jak to vyzdvihoval jeho bratr Georg, neprozradil na své sourozence když něco vyvedli, ani tehdy ne, když bylo spiknutí namířeno proti němu samotnému a on z toho důvodu musel trpět. Kurt Gröning pak hovoří dále: "Chlapci se venku prali a když viděli že Bruno opět stojí mimo a neúčastní se této zlé hry, tak popadla jednoho mladíka zlost a zpohlavkoval Bruna jen proto, že se s nimi nikdy nerval a byl takový outsider. Bruno mu to jako vždy nevrátil. Stál klidně ani trochu se nerozčílil a čekal. Ten mladík však chtě nechtě musel jít domů. V bytě se začal sám pohlavkovat a nemohl přestat. Všichni chlapci pak šli za ním a pozorovali celé toto prapodivné dění. Pohlavkující se chlapec pak začal křičet: "Bruno, pomoz mi přeci!" Bruno vešel dovnitř a mladík se uklidnil a bití přestalo." Od té doby se ho už nikdo nedotkl, ostatní chlapci mu šli z cesty.

Další poučný zážitek vyprávěl Bruno Gröning sám: "Jeden můj kamarád ze školy se ocitl v nouzi a potřeboval nutně nějaké peníze. Chtěl jsem mu pomoci, ale sám jsem neměl ani fenik. Tak jsem si tajně vypůjčil z peněženky mojí maminky obnos, který kamarád nutně potřeboval a předal jsem mu ho. Teď mě však ale tak moc trápilo špatné svědomí, že jsem se dopustil krádeže, a tak jsem si předsevzal, že splatím mamince zpátky trojitou sumu. Malými odměnami jsem si vydělal tolik, že jsem mohl tajně denně matce něco vrátit, až byl můj slib splněn. Později jsem si dobře uvědomil, že se nesmí nikomu nic brát, to byl základní poznatek. Nesmí se škodit, jen pomáhat. Když někomu způsobíme škodu, musíme ho odškodnit ve dvojnásobné výši, někdy i trojnásobně."

Úžasné schopnosti

Jedna další neobyčejná schopnost se rovněž ukázala již v dětství Bruno Gröninga. Předvídal věci, které normálním lidem zůstávají uzavřeny. August Gröning: "Dokonce dovedl dopředu předvídat zvláštní události, začátek a konec války 1914 - 1918." Georg Gröning to popsal trochu obšírněji: "Ve věku osmi let, bylo to dne 29.3. 1914, se projevilo duchovní poznání jako předpověď, že vbrzku možno očekávat válku, načež ho náš otec s touto myšlenkou odbyl slovy: "Chlapče, co ty víš o válce! Ale náš Bruno trval na tom, co věděl, pevně." A za to dostal, jak sám udává, políček, při kterém mu až v uších zalehlo. - Bruno G. také později přesně předpověděl i začátek a konec druhé světové války, upozornil i na to, že Německo bude po válce rozděleno. Potom na mapě i přesně vyznačil kde budou hranice mezi východním a západním Německem.

Také již jako malé dítě se zabýval Bruno Gröning otázkami, na které jiné děti jeho věku ani nepomyslely. Egon Artur Schmidt: "Zdá se, že to je málo dětské, ale zcela v souladu s jeho vývojem, že vyhledával se zvláštní oblibou lůžka umírajících a návštěvy hřbitovů."

Ve stínu války

Georg Gröning podává zprávu o jednom dalším zvláštním zážitku: "Bylo to v sobotu, 1. srpna 1914 (...). Když přišel můj otec domů, našel povolávací rozkaz. Vše bylo připraveno, poněvadž se otec musel dostavit do městské čtvrti Gdaňsk - Neufahrwasser. Loučení s mnoha dobrými ponaučeními pro nás děti, slova útěchy pro matku, která tu teď nakonec s námi sedmi zůstane sama. V poslední minutě přistoupil k otci Bruno a dal mu do ruky malý nepopsaný lístek papíru a poukázal na to, že bude asi muset být dlouho pryč, ale že se mu nic nestane, jen musí stále nosit při sobě tento malý lístek. Tak otec odešel pod ochranou malého, podle lidského mínění nepatrného útržku papíru." Později se skutečně vrátil z války bez jediného škrábnutí.

Odmalička bylo pro Bruna Gröninga přání pomáhat druhým lidem životně důležité. Sám sebe stavěl do pozadí. Tak to jednou líčili jeho sourozenci: "V hladomoru první světové války byly zásoby potravin rodiny Gröningovy spotřebovány a nevědělo se, kde sehnat něco k snědku. Mladý Bruno byl tehdy ze všech sourozenců tělesně nejmenší a nejslabší, ale se svým drátěným oslem (jízdní kolo) se vydal na cestu a vrátil se s několika pytli nejlepších brambor, které dostal u sedláků. Bruno byl nápadný tím, že potraviny sice obstarával, ale sám z toho nejméně snědl. Pro sebe si vzal jen ten díl, který zbyl, když se jeho sourozenci dosyta najedli. Tak se také mnohdy stalo že na něho nezbylo vůbec nic. Přes jeho jemnou tělesnou konstrukci dokázal urazit na kole dlouhé tratě v tak krátkém čase, že to po něm nikdo jiný nedokázal."

Ve škole

Bruno Gröning navštěvoval šest let obecnou školu a jako žák nebyl špatný, ale zvláště dobrým dojmem také nepůsobil. Jeho bratr Georg ho označil jako dobrý průměr. Bruno Gröning sám vyprávěl, že ho pan učitel rád pověřoval dozorem nad ostatními dětmi, když si něco odcházel zařídit. Bruno pak vyprávěl dětem všelijaké pěkné historky, takže děti seděly tiše a poslouchaly Bruna dokud se pan učitel nevrátil. Často se učitel po návratu dokonce sám přidružil k dětem a poslouchal jeho vyprávění.

Bruno byl ovšem často pro své učitele velkým otazníkem. Musel na ně působit zrovna tak zvláštně jako působil na svou rodinu. Tak se jednou stalo, že učitel stál u tabule a chtěl něco napsat. Neřekl však co. Když se právě připravoval ke psaní, zavolal malý Bruno z poslední řady tu větu, kterou hodlal napsat. Učitel se udiveně obrátil a nemohl pochopit odkud to to dítě ví. Když se opět obrátil k tabuli aby napsal další větu, celý děj se opakoval.

Často Bruno po škole nepřišel domů, nýbrž zmizel v blízkém lese, kde se mnohdy zdržoval až do večera. Většinou nebyl k nalezení, když se po něm pátralo. Také chodil někdy za školu a chodil místo toho do lesa, na hřbitov nebo do lazaretu. Jeho vychovatelé to s ním neměli lehké, protože nerozuměli ani jemu, ani jeho počínání. Proto býval často bit.  Toto vše mu však nemohlo zabránit v tom, aby nepomáhal, kde jen to bylo možné. S několika kamarády založil kroužek mladých - pomáhali těm nejchudším sbírkami ošacení, potravin a peněžitých darů.

Úplavice

Roku 1915, se stalo něco, co způsobilo, že chyběl ve škole více než jeden rok. Malý Bruno onemocněl těžkou život ohrožující chorobou, velmi nebezpečným druhem úplavice. Velmi silně pohubl a týdny ležel v horečkách. Rodiče byli zoufalí. Lékař dr. Klinge který častěji rodiče navštěvoval, se vzdal naděje na uzdravení. Malý Bruno dostal dokonce poslední pomazání.

Dr. Kurt Trampler k tomu napsal ve své knize "Velký obrat": "Ve věku devíti let pak sám onemocněl na život a na smrt úplavicí. Nejenom, že se zřekl lékařské pomoci, nýbrž si tvrdohlavě prosadil i to, aby neležel v posteli, ale na tvrdé podlaze. Nikdo nevěřil, že to zmořené horečnaté dítě z toho může ještě vyváznout živé"

Avšak Bruno se nedal od své víry odvést. Pevně věřil, že Bůh je největší a lékař a že mu pomůže. Později řekl: "Po celý rok jsem spal bez kousku oblečení na holé zemi, žíznil jsem a hladověl. Mé tělo bylo už jen kost a kůže! Odmítal jsem každého lékaře a jakoukoliv lidskou pomoc a podřídil jsem se pouze příkazům Pána Boha. A když jsem po jednom roce vstal, mé tělo bylo zase zdravé."

Nyní to prožil sám na sobě. Na vlastním těle sbíral zkušenosti, že Bůh může pomoci i tehdy, kde už není možná žádná lidská pomoc. Tak mohl později říkat s plným přesvědčením, že Bůh je největší lékař všech lidí, pro kterého nic nevyléčitelného neexistuje. Byly to vždy zkoušky které mu připravil Bůh, které určovali jeho život, ne školské zkoušky nebo očekávání lidí. Jednou řekl: "Podstoupil jsem zkoušky jako asi nikdo jiný, ale ne před lidmi, ale před Bohem, a tyto zkoušky znamenají víc než mohou vyžadovat a očekávat lidé."

Tak se formovaly v Bruno Gröningovi již v útlém dětství a v období mladosti životní zkušenosti a poznání, které v jeho duši měly připravovat cestu, aby mohl později plnit své poslání: přivést všechny lidi zpět na Boží cestu, spojit je opět s Bohem a přinést jim spásu. Jednou řekl: "Můj boj je určen zlu. Můj život Bohu." Tak šel od začátku svou cestou, jak ji poznal ve svém srdci jako Bohem předurčenou a dělal jen to, co mu Bůh určil. Byl vždycky poslušný Boha a nikdy ne lidí, proto mu mnozí nerozuměli.

(z knihy Thomase Eicha - Biografie o Bruno Gröningovi)